Výročka na Boudě

Zde jest pár fotek z letošní výročky tetínské ZO na zrekonstruované Boudě. Rozhodně je to pro tenhle typ akce příjemnější a domáčtější prostředí, než ta hospoda v kulturáku, zvlášť, když praská v kamnech, voní guláš a čtou se usnesení.

Střelák ve Válci

Když kouše zima lezavá a kámen mrazem pukává, nekoná se tradiční střelákové zpívání na Střeláku, ale ve Válci. Válec je vodácký klub umístěný příhodně na kopci, to pro jistotou, kdyby nastala potopa světa. Carmen to má tudíž dobře vymyšleno - kdyby začalo podezřele hodně pršet, svolá Střelák opět do válce a zachrání se na jedné z tamních lodí spolu s větším počtem mladých děvčat. Můžou si tam třeba pro ukrácení dlouhé chvíle předčítat dlouhé povídky ze sborníčku Kennyho voleje a až začnou vody opadat, vyšlou bílou krysu, aby našla pevninu. Kterouž pak zalidní.

Plus minus těmihle lidmi.

Fotky černobílé jsou focené na Kodak TMAX 3200, převážně 1/60 na f1.4. Voláno doma.

Dinosauři pro Tonyho

Aby Tonymu coby hlavnímu zástupci dinosaurů středního brdozoika nebylo smutno, pořídili jsme mu ke slavnému výročí bratříčky. A sestřičky. A... různé... věci. A meteorit.

Shromáždění demiurgů u Seyčka

Slezina spojená s předáním sladkých ještěrek

Brigáda u Hancoš

Původně jsem měl jet na Roverky, ale pro neúčast to padlo, takže se přikládala ruka k dílu u Hancoš na statku. Aby pracovní síly nepřišly zkrátka, byli jsme celou doubu příslušně vykrmováni (díky) a večer Višňák promítal fotky z Kamčatky.

A teď už k jednotlivým etapám celé akce...

1) Výtah ze zprávy o předběžném záchranném výzkumu v lokalitě Vodní nádrže Porta Bohemica, sekce 13 (býv. Neratovice). 5. 11. 2114

Nejzajímavější se v celém lobkovickém areálu ukázala být parcela ve čtverci AD21, nedaleko zámku (dnes ubytovna inuitských stavebních dělníků). Původní dispozice stavby, která se zde podle dochovaných map z přelomu 20. a 21. století nacházela minimálně ještě v roce 2011, odpovídala běžné zemědělské a kovodělnické usedlosti zapadající do očekávaného sídelního obrazu regionu. Na celé parcele byla ale provedena řada změn, jejichž význam zůstává nejasný a otevřený různým interpretacím.
Pozoruhodné je již samotné ohniště na volné ploše severně od statku - glukologická analýza podloží potvrdila, že k rozdělávání ohně zde byly používány téměř nehořlavé namořené izolace. Jakkoli jde o materiál, který může za vysokých teplot pomalu doutnat, zde byl aplikován jako podpalová hmota. Co naše předky k tomuto počínání vedlo, nevíme - nabízí se možnost, že šlo o nějakou ritualizovanou soutěž zdatnosti doplněnou takřka nesplnitelnými úkoly.
V jihovýchodním sousedství ohniště, v poloze nazývané dnes již z neznámých důvodů "Na Jurtě", odkryla namátková sonda hlubokou jámu, která byla opět - a to v rozmezí nanejvýš několika let - zaházena kameny. Důvod tohoto počínání mohl souviset s rituální funkcí ohniště, se "zbytečnými" stavbami, jejichž konstrukce a případně i opětovná likvidace slouží především ke stmelení komunity, se ostatně setkáváme v průběhu celých lidských dějin (namátkou Krumlovský les, neolitické rondely, Hladová zeď, Stalinův pomník). Zvláštnímu významu této jámy zde nasvědčuje ještě jedna věc - pro její zaházení byly částečně použity vodou omleté araukarity, materiál bezesporu poutající pozornost. Teorie označující tuto umělou prohlubeň za symbolické pohřebiště (vzhledem k rozměrům sloužící patrně celé obci) nelze potvrdit ani vyvrátit, pohřební komora sice nebyla nalezena, ale zbytky několika vozů stojících poblíž mohou představovat nápodobu starších typů rituálů, např. z doby halštatské (Býčí skála).
Samotné stavení se nedochovalo, jeho destrukci jasně vyznačuje zánikový horizont datovaný do roku 2014, který je patrně současný s pozůstatkem zdi, na které je vyškrábán nápis "Sem vám říkal na začátku, že stačí pár barelů hnojiva a sirky a bude hotovo! Indy."

2) Labe, ráno

V jednom dokumentu, na který jsem náhodou nedávno narazil na Youtube, mluví Oldřich Janota o tom, jak se minimalisticky přiblížit k času a o tom, že jej jde pojmout třeba jako řeku tekoucí od pramene až k ústí, kterou vnímáme celou v jednom okamžiku, která vlastně stojí.
Labe - ke kterému nemám jinak moc vztah - je po ránu takovou řekou. A jeho čas je větší, je v něm nejen současný tok Labe, ale obsahuje i všechny zákruty Labe starého, původní ramena a meandry, nízké okrouhlíky a zarůstající tůně stáčející se do oblouků. Polabí, kdysi jádro Čech, jinak zrovna rovina laciným uhlím začouzená a hojně šedě oprýskaná, mi moc nesedne, ale podzimní časné Labe v sobě něco má.

Labe je přeťaté
Labe a myšlenky
myšlenky ztracené v olabí
Zelené nati a kmenové tišiny
Stromy se odráží,
stromy se obrací
vody stojí
a vody stojí
a vody jdou
Labe je přeťaté
myšlenky ve větvích nachází
ten, kdo jde po druhém břehu
Myšlenky ve vodě rybaří
ten, kdo je na druhém břehu.

Bílá věž ve větvích
ve větvích řeka
ve větvích lobkovský zámek
čeká.

3) Slaný

Cestou domů mne hodila Waki na vlak mírnou oklikou přes Slaný. Slavné královské město kdysi, dnes v neděli po poledni poloprázdné, ospalé. Figury korzující k Lidlu se po nás ohlížejí, s foťáky jsme tam pro ně tenhle den snad to nejzajímavější.
"Kalouska by si měli nafotit!"
Kalousek musí být strašlivý démon, dokáže-li někoho takhle posednout.
Slaný je v nějakém mezičase, ne dost ošuntělý, aby to bylo zajímavé, málo živý na to, aby měl třeba šmrnc Kadaně nebo Žatce.

Všechny moje fotky.
Waki fotky

CONiáš 2011

Už několikátý ročník jednoho pražského conu, který se pravidelně koná v září v Městské knihovně. Loni jsem tu, ještě pln mladických ideálů, křtil Temné ilumináty, letos jsem se zdržel jenom pár hodin a pak vypadl do Brd. I fotek je tedy o něco míň, přednostně je opět může využít A. z Topzinu.

Tady jsou.

Folková tChýně

Folková tChýně je menší festival tradičně (už podruhé) pořádaný v pivovarském dvoře v Chýni. Byl jsem tam letos prvně a líbilo se, i když z programu jsem chytil asi jen půlku - přijeli jsme až později odpoledne a navíc je hned vedle pódia pivovarská hospoda, kde se vaří a když se tam člověk zapomene nad masem v bramboráku a palačinkou, může se stát, že se kapely vystřídají až příliš rychle. Za zmínku stojí taky jam session, která začíná po hlavním programu a končí rý až někdy ráno.
Z kapel jsem stihl Epy de Myi (k zbláznéní živá basistka!), Stráníky (asi nejblíž k tradičnímu trampfolku), Hluboké nedorozumění (to jediné jsem asi líp znal z dřívějška), Zhasni a možná ještě nějakou další. Jednu poznámku k modernímu folku - mám dojem, že tyhle mladé kapely často jedou v takovém trochu plíhalovském stylu, poetickém vyprávění o všedních problémech a otázkách. Bylo to dobré, ale malinko mi tam v písních chybělo něco, co myslím, že tvoří významnu část folkové poetiky - láska a smrt. Když se nad tím zamyslím, tak velká část žánrových textů, která za něco stojí, se těch témat dotýká, asi je to i dědictví lidovek, které v moderním folku už není tak čitelné.
Ale neskuhrám, to je jenom nedělní filosofování. Dobré to bylo.

Fotky.
Fotky - Tereza Bárová

Trapsavec 2011

Tenhle rok se trapsavecký oheň konal v Zapomenutém údolí u Drahňovic, to je kousek od Ratají nad Sázavou, Ledečka nebo Šternberka, podle toho, odkud se tam človek plíží křovím (otrlejší povahy mohly přijet po D1, ale až tak otrlý nejsem). Vzal jsem to přes ty Rataje a pak podél vody, což nebyl úplně dobrý nápad, značka totiž vede přes kopec a dole u Sázavy jest pustina, kde není stezky pro chůzi a která plynule přechází do soukroých pozemků. Aspoň se ale dalo zavzpomínat na dávný výlet s Veselkou za Mirečkem, který se tenkrát odehrával ve znamení pádů z navigace, uskakování před vlaky a diskusí o Aloisovi Musilovi.

Letošní účast mi přišla poněkud slabší, než před lety, ale nejsem schopný to úplně jistě posoudit, jezdím jen vždycky, když něco do soutěže pošlu, a to bývá tak ob tři roky. Každopádně na místě ale byla většina lidí, kteří by tam být měli a se kterýma bylo třeba probrat všechno možné, takže odpoledne uběhlo příjemně rychle.

Pokud by se ovšem měl letošní Trapsavec něčím zapsat do dějin, nebudou to vítězné příspěvky (byť jistě kvalitní, aspoň co můžu posoudit práce ostatních), ale zcela nepochopitelně z pravděpodobnosti vykloubená tombola, která prvních pár minut připomínala slavnou karlovarskou losovačku a potom už vůbec nic ze známého vesmíru. Víceméně by se sekvence výherců dala rozepsat jako kódovaná zpráava v morseovce, kde Šlápi je čárka, Belmondo tečka a ostatní lidi pomlky mezi písmeny. Škoda, že jsem si to nezapsal a nezjistil, co nám tím které místní božstvo vládnoucí nad náhodou chtělo sdělit.

Výsledky Trapsavce asi budou brzo viset všude po webu, takže je sem nebudu vypisovat, taky jsem se umístil.

Moje fotky.
Klárky fotky.
Terky fotky.
Pavlís fotky.

Povídka, kterou jsem letos posílal, se jmenuje Vlaštovka od Bílé skály. Vznikla před pár lety a původně jsem neuvažoval o tom, že bych ji někam posílal, navíc se změnily i různé další okolnosti. Loni na podzim jsem se k ní vrátil a měl jsem pocit, že pořád ještě funguje a navíc se se všemi možnými změnami, které se za ty roky přihodily, stala tak nějak univerzálnější. Takže dneska už se asi opravdu týká všech Vlaštovek a vzpomínek na ně, ať už se s nima stalo cokoli.

Zkouška plavidla

Fotky z testování avalonského triamaranu v Modřanech. Proběhla úspěšně, doufejme, že na té Kamčatce neklesnou pod hladinu ni na duchu :-)

Též pár fotek od Terky.
A od Klárky.

Fireshow ve Stromovce

Několik fotek z jedné z mnoha akcí, které pořádá Tribo Fuego. Část jsem fotil na film, album budu průběžné doplňovat.

Tady je.

Brno

Brno jsem doteď skoro neznal - kdysi jsem tam byl na přijímačkách a asi dvakrát tam někoho nabíral nebo vysazoval z auta při různých jeskyňářských akcích. Taky jsme tam jednou u nádraží málem přejeli Otakara Motejla, ale to je asi tak všechno.

Takže když se naskytla příležitost podívat se tam důkladněji, nemohl jsem říct ne.

Následující řádky budou spíš dojmologické, aby bylo grafomanii učiněno zadost a nezatěžovali jsme se fakty. Myslím, že to, jak Pražák vidí Brno bude určitě zajímat i ostřílené plotňáky. Alespoň nás Pražáky vždycky potěší, když nám cizinci ze Západu vyprávějí, jak se jim líbilo v našem městě!

Ještě než ale přistoupíme k popisu metropole nad Svratkou, zmínil bych, že jsme nebyli jenom v Brně. Cestou tam a zpátky po D1 jsme se s kamarády podívali taky k opuštěnému železničnímu mostu u jedné zátoky přehrady na Želivce a k Národnímu památníku odposlechu. A odhalili tajemství lapolu (to je tajné, jinak by to nebylo tajemství).

Takže Brno. Prvním, co našince udeří do očí, je převaha místňáků nad turisty, a to i v centru města. Další úder inkasuje od orloje na náměstí Svobody, který nicméně má své nepopiratelné kouzlo, i když vypadá jako... hm... eh... jako obří robot (říkal spolucestovatel Japok). Ostatní byli rovněž ohromeni údajně nadprůměrnou koncentrací použitelných hospod. V tom se moc nevyznám, ale nějaké tipy asi stojí za zmínku. Snídali jsme v Zemanově kavárně, která zřejmě patří k dražším podnikům, ale nesedněte si tam, když máte možnost poprvé v životě ochutnat brzlík. Mimochodem, kavárna je věrnou kopií téže kavárny, která ale původně stávala jinde. Dalším navštíveným podnikem bylo Panoptikum, trochu lidovější, ale furt na úrovni a navštíveníhodné. Poslední kulinární zmínku si zaslouží Zahřívárna na Zelňáku, specializovaný okénkový prodej teplých nápojů.

Spali jsme mastňácky v penzionu, protože nás bylo hodně a byty brněnské sekce Okouna nejsou nafukovací (navíc by tam bylo neslušné recitovat poezii) (interní narážka). Penzion se jmenoval U kašny a bylo to příjemné, čisté, klidné a levné (necelých 500/osobu) místo. Místní se sice trochu podivovali, že parkujeme rovnou u něj ve Francouzské, ale jejich údiv jsem nepochopil, nic špatného se tam ani jednomu vozidlu nestalo. Nevím teda, co jsou to ti "morgoši", kteří prý měli automobily odnést, ale patrně půjde o nějaké vybájené bůžky z brněnských legend.

Z nekulinárně-neubytovávacích brněnských lokací byly navštíveny následující. Popis bude sice poněkud vágní, k jednotlivým zmíněným i nezmíněným objektům je toho beztak na internetu dost, ale což:

1) Historické centrum města kolem Náměstí svobody. O orloji už byla řeč, ale taky je tam kašna a množství pěkných kostelů. Nedávno jsem četl, že Stínadla nemohla být v Brně, protože v prvním vydání Záhady hlavolamu bylo zmíněno, že Jindra Hojer se na Druhou Stranu přistěhoval právě z Brna. Některé boční uličky ovšem stínadelský šmrnc měly, to se týká ostatně i následující lokality, kterou jsou...

2) Zábrdovice a okolí Koliště. Trochu něco jako pražský Žižkov, akorát menší, placatější a je tam víc hezky oprýskaných baráků. Tenhle bod je ale jenom trochu vycpávka, abych sem dostal aspoň tři body, kdybych z toho náhodou někdy chtěl dělat prezentaci v PowerPointu, takže pojďme rovnou na...

3) Špilberk. Z pohledu cajzla je Špilberk něco mezi Petřínem a Vyšehradem, hradní a pevnostní kopec uprostřed města s dalekými výhledy, kasematami, různými parkovými zákoutími a podobně. Je to taky jedno ze tří přirozených center města, Špilberk je vojensko-správní, proti němu bych narýsoval nějaké duchovní centrum kolem Zelňáku (a to nejen kolem katedrály, ale i kolem přilehlých kulturních stánků) a obchodně-měšťanské okolo již zmíněného náměstí Svobody. Dovnitř do jednotlivých expozic jsme se bohužel z časových důvodů podívat nestihli, ale i procházka po hradbách a podzimním parkem měla něco do sebe.

Prostě toho bylo na víkend víc než dost. Ale i tak jsme Brno jenom naťukli a někdy bych dal repete.

Výběr fotek.

Křest Temných iluminátů

Tak je to tady. Po všech kolech připomínek a průtazích s ilustracemi mi vyšli konečně Temní ilumináti. Kniha je to sice trochu komplikovaná, ale snad dobře čitelná, už proto, že je dost laděná zásadně nevážně. Z děje tu moc nebudu spoilovat, ale je tam skoro všechno - udatní jeskyňáři, strašlivě tajná spiknutí, parní bombardéry, předvěká zla, Darth Vader českého folku (2x), permoníci, internety... všechno. Kupují si to dokonce i osoby, které doma jiné knihy nemají, takzže si to kupte taky a uvidíte :-)

Křest proběhl na CONiáši, CONu pořádaném v Městské knihovně, jehož hlavním bodem programu byl asi křest opulentní povídkové sbírky o dracích. Fotky jsou tady, jsou volně k použití pro různé reporty z akce, přednostní právo má ovšem dle dohody A. z Topzinu :-) K plným velikostem by se mělo jít doklepat přes pravé myšítko, snad bude aspoň něco z toho použitelné - v sále byla dost tma.

5th Potlach in the Museum

In the context of Czech tramping, "potlach" is an occassional get-together, where tramps meet, sing songs and sometimes even play sketches, read short stories or poetry etc. The word itself is a playful combination of native "potlatch" of American Northwest and Czech word "tlachat" (to tattle), where the prefix "po-" indicates a process.

The Potlach in the Museum is an annual concert dedicated to tramp music - a combination of pre-WW2 schlagers, country, bluegrass and folk - organized by Regional Museum at Jílové u Prahy (my current workplace). Most visitors and musicians attending The Potlach in the Museum belong to an older generation, people who became tramps in their youth in 1950s-1960s. Songs played are mostly those written in 1920s-1960s, many of them being quite sentimental (friends leaving forever, old tramps remembering good old times etc.). This sentimentality is an important aspect of tramp music lyrics, but the genre includes also other themes like humour, descriptions of nature, adventures, love affairs or romantic (in terms of Byronian romantism) situations, possibly related to desperados, adventurers, gold miners and other extraordinary people.

The Potlach in the Museum is somewhat between a "real" potlach and a concert - it is quite informal and many attendees know each other, but it is also a more civil event than a typical potlach, because it is organized by an official institution, takes place in a city, there is no fire and most people come dressed in their normal clothing and not in clothes used for tripping.

This year's Potlach was a nice event with no special highlights (maybe except for the heat wave that struck our country this week), a continuation of a tradition established by our former director.

Photos are here.

Amsterdam

Here are some photos from the International Society for Contemporary Legend Research Conference in Amsterdam:
http://www.flickr.com/photos/prebral/sets/72157624286847279/
The rest of this blogpost is in Czech and sums up some travel tips and experiences related to Amsterdam...

Takže... právě jsem se vrátil z Amsterdamu, kde jsem byl na konferenci International Society for Contemporary Legend Research prezentovat Hagena. Celá akce, kterou tentokrát organizovali lidi z Meertens institutu byla velice fajn a zajímavá, přehled odpřednášených přednášek i s abstrakty je možno nalézt tady.

Do Amsterdamu jsem jel vlakem, z hlavního nádraží v Praze jezdí pravidelně lůžkový a lehátkový Euronight Phoenix přes Berlín a Kolín nad Rýnem. Lístky vyjdou na 100-150 Euro, kupodivu jsem směrem do Amstru jel v pohodlnějším lůžkovém voze, rychleji a levněji, zatímco zpátky to stejným spojem bylo pomalejší, dražší a pouze lehátkové. Obojí se ale dalo, ani v jednom směru nebylo kupé plně obsazené. Všude čisto a pohodlno, jenom cestou zpátky bylo v německých lůžkových vagónech lehce dusno a nedýchatelno - okna nešlo otevírat a ventilace letní den prostě neutáhla, až to svádělo k ošklivým žertům o dlouhé tradici DB v přepravě osob v uzavřených vagónech.

Stran ubytování - rezervoval jsem si v předstihu 4 noci ve čtyřlůžkovém pokoji v křesťanském hostelu Shelter Jordan. Ten předstih byl poměrně nutný, už několik měsíců předem bylo léto v Amsterdamu docela probookované a řada jiných hostelů měla plno. Noc v Jordanu vyšla asi na 25-28 Euro včetně snídaně (vícelůžkové pokoje jsou samozřejmě levnější). To, že šlo o hostel křesťanský, mělo své výhody - zejména příliš nehrozilo, že by se spolubydlící dostavili na pokoj ve stavu vysoké společenské únavy a zkouřenosti (i když u toho tetovaného Američana jsem měl jisté pochyby, střízlivý člověk zřídkakdy sere na podlahu). S ostatními lidmi v hostelu jsem se moc do řeči nedával, což bylo ale dáno spíš tím, že většina jich přijela do Amstru cestovat a na prázdniny, takže jsme měli odlišný denní rozvrh - já dřív vstával a dřív chodil spát. Nicméně, dole v hostelu byla kavárna, kde se i vařilo, hrály se společneské hry a tak, takže družnější povahy by se asi taky realizovaly. Personál v pohodě, ve vrátnici se lidi střídali i přes celou noc, takže nebyl problém s nějakou zavírací hodinou. Až na výše zmíněný incident bylo všude i přiměřeně čisto, tedy aspoň tak čisto, jak může být v čistě mužských pokojích :-) Uvítal bych jenom trochu víc místa v uzamykatelných skříňkách a obecně odkládacích ploch - nebylo moc kde sušit vyprané prádlo a skříňka po pár dnech nabyla známý odér pánské šatny v tělocvičně. Stejně tak elektrická zásuvka byla jen jedna. Celkový dojem ale pozitivní, jen s drobnými a spíš nepodstatnými výhradami.

Jídlo je ve městě poměrně drahé, normální oběd v neluxusním podniku v centru vyjde asi na 20-30 Euro (i s polívkou a pitím), ale nemá smysl to počítat, když tam člověk není nadlouho, a základní suroviny se samozřejmě dají sehnat levněji.

S dopravou se to má asi takhle - v centru se dá během půlhodiny dojít pěšky prakticky kamkoli. Jinak je ale v Amsterdamu samozřejmě i MHD, která zahrnuje tramvaje, autobusy a Metro. Vodní spoje, tuším, nespadají pod stejnou společnost a tudíž se nejspíš všechny platí zvlášť. Zásadní záludností amsterdamské veřejné dopravy je čipová karta, která může nabývat různých podob v závislosti na použitém tarifu. Pokud se člověk chce pohybovat hromadnou po městě častěji, asi se nejvíc vyplatí koupit si prostě hned po příjezdu několikadenní kartu v prodejně naproti nádraží. Záludnost karty spočívá v tom, že je třeba ji přiložit k senzoru nejen při nástupu, ale i při výstupu, sic pozbude platnosti. Neříkejte to Bémovi.

Se zloději jsem se nepotkal a i ta čtvrť červených luceren vyhlíží (aspoň přes den) poměrně bezpečně, není to žádné ghetto. Nicméně už konečně chápu, proč je všude po Amsterdamu tolik pěkných holek - všechny ošklivé zřejmě soustředili právě do Districtu.

Muzea jsem moc nevymetal - konference se konala mimo centrum a když jsem se vrátil navečer zpátky, většinou už měla pozavíráno - i když město samotné samozřejmě žilo. V den příjezdu a odjezdu jsem zase měl času víc, ale na zádech krosnu, takže jsem se do muzeí a galerií taky zrovna nehrnul.

Konopí nekouřím, takže recenze growshopů hledejte jinde.

No, a to bude asi z té praktické stránky všecko.

Regata 2010

Další tradiční oddílová Regata se odehrála v Braníce na Vltavě. Počasí se stihlo tak akorát vylepšit, takže už se mu dá trochu věřit, že tu brzo bude léto. Jinak asi nemám moc co dodat, všechno vyšlo tak akorát, dokonce i voda byla mokrá.

Fotky jsou na oddílovém webu, přímý link nemůžu poskytnout, neboť by v tom stávajícím systému galerií stejně nefungoval, ale jde se tam snadno doklikat. A nová, uživatelsky příjemnější galerie snad časem bude.

VrboCon

...aneb Con na vrbě se konal v pátek v pobočce Městské knihovny na Smíchově.

Knihovna se, mimochodem, nachází v objektu bývalé tržnice z roku 1908, která má příjemně secesně-industriální šmrnc. Vzhledem k tomu bylo asi docela stylové, že se mi podařilo dorazit ve zrovna chvíli, kdy tu Leonard Medek předčítal ukázku z chystaného třetího dílu Dobrodruha. Vrbocon je totiž, jak název napovídá, věnovaný jenom a pouze nakladatelství Straky na vrbě. Není největší ze všech scifistických akcí, které se během roku konají, ale za návštěvu samozřejmě stojí - mimo jiné vám tu můžu podepsat knížku.

Program běžel mírně na přeskáčku, což bylo patrné i z mírně organizátorsky uštvaného výrazu Michaela Bronce, leč hladce. Po Dobrodruhovi následovala přednáška o tom, jak se překládá Amber (J. Kantůrek & M. Bronec), která byla zakončena zakončena oblíbenou pasáží, ve které Corwin rozmluví skupině trpaslíků nápad dát si jeho koně k večeři. Další dvě vystoupení patřila Františce Vrbenské, nejdřív přišla řeč na Stín modrého býka 2 (s Leonardem Medkem) a potom na vraždění hrdinů ve Větru v piniích (spolu s Jakubem Drakem Kočím). Jestli to tu čte Ondra Preclík, tak by ho mohlo zajímat, že má v Drakovi obdobně poťouchlého dvojníka.

Na přednášky a autorská čtení navázalo pásmo křtů karetní hry Hobiti a soutěžních sborníků Kadeti fantasie a Žoldnéři fantasie. Došlo i na metání pugétů knih a karet mezi svatebčany publikum s tím, že kdo je chytí, ten přijde pod čepec bude vydán. Vrcholným bodem doprovodného programu bylo ovšem tango (možná s upírem).

V dalším bloku Michael Bronec zodpovídal na dotazy, kam že to kráčí Straky na vrbě (detialy si nepamatuju, nicméně Straky kráčí), Míla Linc (jinak knihovník-spoluorganizátor) se pokusil promítnout trailer na druhý díl Stínu černého hvozdu (a opět se prokázalo, že jakákoli dostatečně poruchová technologie je neodlišitelná od magie) a pak už přišla řada na mne a Temné ilumináty. Těch dvacet minut uběhlo docela rychle, zejména, když jsem se po poněkud zmatečném úvodu (mentální poznámka: nezačínat vždycky tak zeširoka, schovej si to pro dizertaci) pustil do čtení ukázek a zodpovídání dotazů J. Vaňka jr.

Posledním bodem programu bylo představení Daemonicy I. (Hovězí v žaludku) Martina D. Antonína. Vypadá to, že oba v chystaných knihách demolujeme hrad Housku. Kupte si to oboje.

Akce byla důstojně zakončena ve Zapomenutém čase (název je zřejmě odvozen od podivně chronoklastického způsobu servírování česnečky, ale jinak dobrý).

Fotky.

Oslava narozenin a výročka

První půlka soboty připadla na rodinnou oslavu mých a sestřiných narozenin. Ale většinu pozornosti si stejně uzurpoval nejnovější člověk v rodině. Merlin se totiž definitivně rozhodl, že odteď jí už jenom lidskou stravu, bude sedět na vlastní židli u stolu a vůbec potřebuje víc pozornosti. Takže Baf cvak cvak čiči.

Na druhou půlku dne jsem se přemístil na Tetín, respektive do Karlštejna. Bylo totiž dost času, takže jsem to vzal přes skály na pravém břehu, zasněžená pole a zadní silnici pěšky. Počasí nic moc, všechno v modravém oparu, prostě pošmoulno. Ale v létě by od Vanovic mohly být zajímavé výhledy (mentální poznámka). Výročka se jako už tradičně konala v nekuřáckém salonku v tetínském kulturáku a proběhla bez nějakých zásadních momentů, na konci promítal Smrťák něco převážně starobylých fotek z výzkumů kolem Tetína a Martin Majer fotky ze Slovinska.

Pár mých fotek je tady.

Štědrý den

Tradiční zpívání na Radnických schodech se koná každého 24.12. od 15:00 (Až si to za rok nebudu pamatovat, podívám se sem... pokud si budu pamatovat, že jsem si to někam napsal a vzpomenu si i, kam.). Zastavil jsem se tam a pořídil pár fotek spíš experimentálního rázu. Výběr zde. Kromě těch schpodových je tam i něco zrzavých postrachů a stromeček.

Argonautské divadlo 2009

Tradiční divadlo proběhlo letos zase na Dobešce. První vystupoval Achilleus s jakousi hrou, kterou si členstvo samo připravilo, a která pojednávala o zhoubném vlivu medoviny na sociální předivo společnosti nebo tak něco (nedával jsem úplně pozor, protože jsem rozebíral zadřený objektiv). I Apollonské divadlo se neslo v duchu kriminálně-dramatickém, neboť jsme mohli ze tří úhlů pohledu uzřít drsný příběh ženy a jejích dvou ctitelů, z nichž první zamorduje druhého a je následně potrestán svatbou. Trio jevištních úvah o lihovinách, zločinu a trestu uzavřela propracovaná argonautská gangsterka sitouvaná do Chicaga 30. let.

Po divadle následoval přesun vybrané společnosti k Prouskům, protože Proussymu dovezli domů jeho vytoužený kulečník. Také jsem si zahrál a porazil neporazitelného Matuda. Víc bych to vítězství ale radši nerozebíral. Jinak se jedlo, popíjelo a tlachalo.

Fotky zde (na argowebu až pozdějc, nový server proti mně něco má)

(Skoro) poslední tetínské setkání

Téměř jenom na otočku jsem se dneska stavil na Tetíně na posledním tradičním setkání pořádaném ZO 1-02. Bylo to spíš komorní, nějaké velkolepé zakončení dlouhé řady těchto akcí se nekonalo. Ostatně, nebylo ani proč - pro příští rok přislíbili pořádání sleziny udatní borci z Chlumu takže nic definitivně nekončí, jenom Tetín si odpočine.

I za tu chvilku jsme si ale stihli s Vláďou Daněčkem předat nějaké věci do muzea a s Uzlem trochu doladit Slovinsko. Uzel s sebou taky měl Františka, nejmladší ze svých čtyř ratolestí (doufám, že počítám správně, Uzel je samé překvapení), který za těch pár let, co jsme ho zapíjeli stihl vyrůst do čiperného, byť poněkud plachého syna svého otce. Myslím, že do nějaké plazivky už by se vypustit mohl, mezi Uzlovými koleny se prosmýkává zdatně.

Taky jsem trochu zkoušel machrovat s Pentaconem pětistovkou, vevnitř z toho samozřejmě moc nebylo, ale venku se mi dařilo celkem slušně fotit od vody z tetínského břehu horolezce a horolezkyně (horolezčata nespatřena) na Břiči a na Alkazaru, a to z ruky. Když se to drží jako panzerfaust, dá se to.
Je to těch prvních pár fotek, parametry byly následující:
Clona 8 (na větší díru od oka bez stativu nezaostřím), čas 1/640 (menší časy už se na tu dálku taky klepou, aspoň v mých stařeckých rukou), ISO 800, ohnisková vzdálenost odpovídající 1600mm (500mm + 2x telekonvertor + 1.6 crop faktor), fyzická vzdálenost cca 130-180m.
Se stativem by samozřejmě to ISO a čas mohly být příčetnější, další alternativou je pak přiblejsknutí menší atomovou složí.

Co se týče kulturního programu, byl jsem účasten akorát části promítání - nějaké ty Tatry, hydrotěžba v Týnčanech, zase jednou Namak a úvod do nových objevů na Javorce. Plus fotopřehled opileckých tváří z minulých setkání :-)

Zbytek mých fotek je tady.
Fotky Francimusovy.
Fotky Doktora Skály.
Zápis na Tetínowebu.

Kouřim a nejlevnější objektiv vůbec

Dneska jsem se opět asi po roce podíval do Kouřimi, tentokrát v rámci setkání etnografů středočeských muzeí, které se odehrávalo v tamním skanzenu (proklikacz se zde). Pořád platí, že je to překvapivě pěkné město - kdysi významné, ale později pozapomenuté. Kouřimi se vyhnuly hlavní železniční tahy, o hlavních silnicích ani nemluvě, nemají tu panelové sídliště a pět minut od hradeb historického centra už začíná mírně kopcovatý venkov. Ulice jsou do značné míry dlážděné kočičími hlavami a jiným podobnym kamením, přes kopec a za vodou je staré slovanské hradiště, místo řeky tu teče větší potok s několika kamennými mosty. Prostě zapadákov, jakých je bohužel už málo. Vlastně mne nenapadá jiné podobné středočeské město. Možná akorát některá sudetská, jako třeba Horní Blatná nebo Kašperky, ale Kouřim je spíš taková poklidně zašlá, než zpustlá, a má mnohem dávnější historii. Do přípražských vnitřních sudet už těsně nespadá. Podobně by mohl vypadat třeba Beroun, kdyby přes něj nevedla dálnice a nebylo tam co těžit, možná taky Polička, ale tam už jsem hrozně dlouho nebyl, tak nevím.

K pár fotkám z Kouřimi jsou přilepené ještě nějaké z večera, kdy jsem zkusil fotit objektivem vystřiženým z krabice od bot (a později vyrobeným z přebytečného víčka na foťák). Camera obscura skutečně funguje, ale nějak mi tam dovnitř to světlo pořád nekvantuje tak ostře, jako třeba tomuhle člověku - asi vyrábím moc velké díry. Ale tenčí špendlíky holt nemám.