Luxor

Před odjezdem mám doma zedníky, vyměňují okna. Půlka bytu v jiné půlce bytu, všude drobná stavební drť. Přijíždí máma hodit mě k našim a dohodnout se s řemeslníky, jak jim má kdo přijít otevřít, až tu nebudu.
„No ty tu máš élent! To až tu skončej, ti tu budu muset pořádně uklidit!“
Sbohem, domove.

Odlétáme navečer z Prahy přes Istanbul a Káhiru do Luxoru, táta tam má konferenci, a ač měla být původně bonusovým rodinným příslušníkem sestra, nestíhá to a tak jedu já. Ještě s námi teda taky letí Jana Djakow, rovněž přednášející. Z okýnka toho moc vidět není, sem-tam mezi souvislými mraky osvícenými Měsícem proniknou světla nějakých sídel svinutých v horských údolích trochu na jizerský způsob. Která část Karpat nebo bulharských hor to je, si netroufám odhadovat, každopádně je to oblast dlouholetého potýkání a pronikání se s Osmanskou říší, tenhle rozměr celé věci mám v hlavě trochu posílený díky nedávné četbě Červenákova třetího dílu Kapitána Báthoryho. Může to působit trochu jednoduše, promítat si do náhodou spatřených bulharských městeček tyhle epické asociace a vidět všude Varadín, ale nakonec - to, co „vidíme“ je vlastně model vystavěný v naší hlavě, interpretace působící dost reálně na to, aby byla praktická, ale plynule propojená s míň pečlivě vymalovanými částmi mysli, pamětí a kdo ví, čím ještě. Reálný svět někde tam venku je možná suchý a pustý, ale to, co vidím, není a nikdy nemůže být on. Symbolické významy věcí, alespoň tady vevnitř v modelu skutečnějším skutečnosti, jsou jejich stejnou vlastností, jako barva nebo chuť.

Při příletu do města, které bylo přinejmenším 1500 let stejně významnou evropskou metropolí jako Řím, Brusel nebo Paříž, spatřena na letišti jako první nápis písmena „Çelebi“. Tolik k absenci báthoryovských asociací ve vnějším světě.

Zatímco v letadle z Prahy bylo poloprázdno - něco Turků vracejících se domů, něco mlčenlivých světaznalých cestovatelů nejasného původu a pár Čechů (možná spíš hlavně pár Češek - upovídaná studentka s maminkou), v Istanbulu jsou lety obsazenější a národy, pronárody a kmeny se přirozeně třídí podle příslušných destinací. Osazenstvo letu do Káhiry už je vysloveně středozemně-arabské, evropských turistů minimum.
Poznámka: Wifi má Atatürk na svém letišti zdarma, ale je nutné nechat si poslat autorizační kód přes SMS. Teda, někdy. Někdy to prostě nejede, nechce registrovat a tak dále.

V Káhiře se přestupuje na místní vnitrostátní linku do Luxoru, což v praxi znamená vyzvednutí a opětovné podání zavazadel, přehlášení se na jiný let (původní termín odletu byl zrušen) a pár hodin strávených v noční hale. Plus něco toho odhánění taxikářů a pomocníků s čímkoli. Jsou tradičně vlezlí, na druhou stranu zase nenosí pražsky protivné ksichty. Tatínek s přehledem vysvětluje, jak se s tím při cestování do Orientu musí počítat a i když člověk neušetří, dá se smlouvat a nenechat se natáhnout úplně strašlivě. Naštěstí je zatím nepotřebujeme, něco poletí, inšaláh.

Letíme dál, do letadla nastupuje spousta Egypťanů, kteří vypadají, že se navzájem znají, mnohá šťastná setkání. Diskutujeme o tom, co jsou zač, a pak nám dojde, že už jsou to bronchologové. Do Luxoru to trvá asi jen hodinu. Nad Egyptem pomalu svítá, červenomodrá linka a modrající nebe nad východní pouští postupně přecházejí ve světlejší odstíny růžové, z oparu a prachu vystupují vrcholky zubatých kopců. Slunce vyjde až dole na luxorském letišti, které silně připomíná Arrakén. Úspěšně se nalodíme do autobusu a po krátkém zmateném čekání v hotelu, kam, inšaláh, vlastně nepatříme, skončíme v hotelu, kam patříme. Tatínek, do té doby unavený cestováním, po příletu na místo značně ožívá a podivuje se, proč se mi chce spát, když jsem nespal jen 24 hodin. Dáváme pozdní snídani a jdu si lehnout.

Hotel sám je provozován německou hotelovou společností (i WiFi je tu přes nepříliš přátelský iBahn) a i když je moderní, některé jeho chodby a výhledy na Nil působí dostatečně stylově na to, aby si tu člověk dokázal představit zamotaný mord a protivného Belgičana s knírkem. K odlišnostem oproti německému standardu patří bezpečnostní rám ve vstupu, u kterého sedí dva ospalí šerifové a dívají se, jak lidi volně procházejí, přičemž rám volně pípá. Dobrá metoda na odvykání si neuróze z obav ze zadržení pro socially awkward kamarády. Další podobnou kůru je možné provozovat hned před hotelem při odhánění taxikářů, drožkářů a prodavačů novin. Hello, my firend! Only five pounds, five pounds, my friend! Ti se ostatně vyskytují po celé hlavní nábřežní ulici, ale mimo nejturističtější místa už je docela klid.

K té ulici ještě jedna drobnost: kromě úbytku turistů nebylo nikde vidět nějaké zvláštní známky nedávné revoluce. Alespoň s jednou výjimkou, kterou jsou graffiti a volební plakáty. Graffiti bylo docela dost a některá z nich byla evidentně politická, překvapil mne mimo jiné výskyt akronymu A.C.A.B., který se v Evropě spojuje spíš se skinheady a znamená univerzální „All cops are bastards.“ Velká část obrázků je stříkaná přes šablony, poměrně pestře a barevně, nejde ale o rozmáchlá graffiti tvořená propletenými písmeny, u nás asi nejčastější, spíš o symboly a tváře doprovázené textem. Che Guevara, nacionalisticky vyhlížející emblémy, obličeje mně neznámých významných osob, ale i prosté grafické prvky a fórky.

Druhý den byla uspořádána exkurze po okolních význačných památkách. Nebudu se o nich moc rozepisovat po archeologické stránce, Egypta jsem měl jen jeden semestr a nikdy jsem se o něj moc detailně nezajímal, takže nějaké extra špeky, které by nebyly k přečtení i všude jinde moc neznám. Průvodcem byl oproti tomu celkem znalý místňák, lokálpatriot ze západního břehu, který byl, stejně jako všichni ostatní průvodci, shodou okolností egyptologem. Musej z toho dělat doktorát už někdy v devátý třídě, nebo co. Nicméně kromě výkladu samotného mi poskytl i něco náhledů do zdejšího moderního folklóru - zde jsou:

1) Tutanchámonovu hrobku ve skutečnosti objevil Carterův egyptský kuchař v poslední den předtím, než měla být expedice pro celkovou neúspěšnost odvolána. Šel vařit oběd a při hloubení pícky našel, že to někam valí. Pak se na něj pochopitelně pozapomnělo.

2) Geofyzika při hledání hrobek selhává. Neví se, čím to je, ale podezřelé jsou náboženské texty uvnitř na stěnách.

3) Když byl pan původce malý, bydlel v domě, ve kterém byl přímo vchod do hrobky. Bývalo to normální, hrobek níže postavených hodnostářů je kolem spousta, i když vláda už dotyčnou vesnici kvůli archeologické lokalitě před časem vystěhovala a zbourala. Když byl malý, učil se na prahu hrobky, a tu vidí přicházet škorpiona. Škorpion se vždy zastavil na kraji hrobky, zamyslel se, a pak se vydal pryč. Když už to udělal poněkolikáté, rozhodl se vykročit dál. Jak to ale udělal, zdechl.

V Údolí králů se bohužel nesmí od doby nedávné fotit, protože blesky výzdobě hrobek nesvědčí. Asi to bude pravda, protože to nejde ani za příplatek. Docela se mi ale líbily i jako typ prostředí, typ památky, kterou u nás v téhle formě nemáme - mohyly i kostelní krypty jsou něco jiného. A mimochodem - když jsem vešel do první, stejně jsem si tam přišel povědomě - už vím, odkud Bioware obšlehli design Korribanu. Základní lístek platí na tři, stavili jsme se i u Tutanchamona, kde byla dočasně vystavena jeho mumie. Je zvláštní, jak se tenhle vcelku bezvýznamný (a pod tím skleněným deklem dosti politováníhodný) mladý král stal tak superpopulárním jen proto, že jeho hrobka byla kvůli jeho brzkému úmrtí tak malá, že ani nebyla pořádně vyloupena.

K poklesu turistů: podle odhadů místních je jich letos tak deset až třicet procent oproti normálu. Krátkodobě dobré pro odvážnější turisty (fakt se nebylo čeho bát), dlouhodobě nedobré pro cestovní ruch a ekonomiku, Captain Obvious said.

Součástí exkurze byla pochopitelně i zastávka v „Factory from alabaster“ - krámku se suvenýry, před kterým sedí několik místních předvaděčů a když přijede mikrobus, začnou se tvářit, jako že to všechno dělají tady na koleně. Součástí koupě vcelku generických figurek s egyptskými motivy je pochopitelně i dlouhé smlouvání, které občas nabírá trochu bizarní přídech srovnatelný s tím, když vás na nádraží zastaví pán, co nutně potřebuje deset korun na vlak a než si konečně nechá narvat ty drobné do chřtánu a hlavně než dokončí celou historku, vám vlak ujede. Mezi oblíbené finty patří zejména „Dám vám lepší cenu, ale musíme se schovat před šéfem!“, „Kurz dolaru k libře je přeci jiný, my friend!“ a „Jejda, nemám drobné!“

V businessu jsou poměrně zběhlí i malí školáci mávající podezřele podobně vyhlížejícími chudinskými panenkami před Hatšepsutíným chrámem a případně i efektně pomazaní blátem. Na druhou stranu, cena za nějaký drobný šmuk se dá srazit nečekaně nízko, když s sebou skutečně nemáte žádné peníze a protistrana si myslí, že smlouváte. Samozřejmě pak transakce neproběhne, ale občas se dostaví dobrý pocit zběhlého (doslova) obchodníka.

Hatšepsutin chrám stojí ve skalním amfiteátru, mám dojem, že tu převažuje vápenec, ale z dálky celé ty hory na západním břehu působí spíš pískovcově, včetně skalních pater. Zajímalo by mě, jak by se to chovalo v našich klimatických podmínkách, když by to mělo šanci zarůst lesem. Celé tyhle vrchy jsou velkým kusem posvátné krajiny, jedna hrobka vedle druhé, chrámy, ruiny, díry do země, polostřené půdorysy… Chrám sám o sobě je monumentální, i když mi trochu dělá potíže představit si ho živý, asi pro jeho relativní otevřenost. V chrámech odlišného typu, jako jsou ty v Luxoru a Karnaku, o kterých bude řeč později, si ty kněze diskutující s řeckými filosofy o Atlantidě dovedu představit líp.

Ostatně, do Karnaku jsme jeli hned potom, jen s krátkou zastávkou u Memnonových kolosů, které jsem si dřiv nějak představoval větší a víc v poušti, i když i tak jsou impozantní. Ještě stojí za zmínku, že hlavní silnice na západním břehu několikrát křižuje úzkorozchodnou vlečku, která zřejmé slouží potřebám místních cukrových farem. Bohužel jsem po tom nikdy neviděl nic jet.

Karnacký chrám, zvláště, je-li zastižen v podvečer, je dost atmosférické místo. Mohutné pylony, sloupová síň, hromada různých architektonických a výzdobných prvků všelijak poschovávaných, podpisy prvních evropských návštěvníků z 19. století (postupně klesající, jak byl v průběhu let odkopáván), posvátné jezero, obelisky. Větší než většina katedrál. Působí masivně a přitom funkčně a smysluplně. Zajímavé je, že mezi sloupy karnackého chrámu jsem si přišel trochu povědomě a pak mi došlo, že mi připomínají slavné vápenné pece Vojtěšské huti na Kladně. Podobný typ nezvyklého monumentálna; o kladenských vápenkách se vždycky říkalo, že v sobě mají něco z chrámu, ale přestavoval jsem si pod tím podvědomě spíš nějakou střední Ameriku - ruiny vystupující z džungle. Ale ne, je to tenhle chrám.

Pozdní oběd v restauraci, nadívané holoubě. Moc masa na tom není. Po příjezdu do hotelu tatínek s pohledem upřeným na výhodné vysmlouvané suvenýry počítá zbylé peníze a rozkládá o orientální úlisnosti.

Ve čtvrtek už naplno běží konference, nejsem bronchologem, tak se jdu projít po promenádě („Want a boat trip, my friend?“) k luxorskému chrámu. Ten je podobný Karnaku, jen menší a přímo ve městě. Kromě památek starověkých patří mezi jeho pozoruhodnosti i novější mešita Abú el-Haggág, která byla součástí vesnice, jež tu dřív stávala. Vesnice ustoupila vykopávkám, ale mešita zůstala stát a nachází se teď vysoko nad současnou úrovní terénu.

Posledním navštívenýcm chrámem je v pátek chrám Ramesse III. v Medínit Habu. Koná se tu slavnostní galavečer ku příležitosti ukončení konference, celý objekt je slavnostně nasvícen, na přístupové cestě stojí chorovod „staroegyptsky“ nastrojených komparsistů. Působivé, ani mi to moc nepřijde jako kýč, což je dáno patrně tím, že masa chrámu je sama o sobě natolik pompézní a přešlá věky, že je tyhle detaily schopná přirozeně integrovat a ještě se tvářit, že oproti tomu, co se tu dělo kdysi, je té pompéznosti zatraceně málo.
Hrají samozřejmě Verdiho.

Odlétáme o půlnoci, později se dočítám, že v Káhiře byly zase nějaké demonstrace a nepokoje, ale z letadla je vidět akorát to, že to město má fakt 15 milionů obyvatel. Aktuální dění, byť podstatné, se při pohledu z výšky ztrácí někde mezi všemi těmi světly.

„Ti lidi jsou tu fajn, ale tak nespolehliví, kvůli tomu ta země asi nemůže dlouhodobě fungovat…“
„Už funguje pět tisíc let.“

Bylo by zajímavé udělat nějakou mapu podle órdnunku při letištních kontrolách. Egypťani například nechají projít lidi s páskem rámem, a když pípnou, tak je prohmatají. Turek je vyžaduje pásek sundaný. Mohly by z toho vyjít nějaké zajímavé kulturní okruhy.

Svítá v Istanbulu, město je z letadla vidět krásně, ale nad Bulharskem bohužel začíná bílá deka, která se s náma táhne až na kraj Prahy. Tam nastává trochu zvláštní situace - mraky, shora působící dojmem rozbouřeného moře, jako by najednou plynule šikmo klesaly kamsi k údolí Vltavy a až za ním je vidět další zvedající se náhorní plató bílé souvislé oblačnosti. Letadlo klesá na přistání, ale oblaka pod námi také, ve stejném úhlu, takže to vypadá, jako bychom klouzali po obrovském hrbolatém svahu. Až dole to šplouchne do bílého mléka.

Po sedmadvaceti hodinách vzhůru a všech strádáních cesty, kdy jsem notně natěšený na postel, přijíždí na parkoviště máma s autem:
„Honzo, musíme hned dneska k tobě, poklidit po řemeslnících! Máš tam pěknej bordel, máme celý odpoledne co dělat. Už jsem koupila čisticí prostředky!“

Fotky jsou tady.

PS: Nakonec jsem to uklízení odsmlouval a vyspal se, ale rodino, rodino, tohle na mě zkoušet…

O Anenské pouti

Přijela pouť! V Rokytnici jsou kolotoče, centrifugy, stánky s nudlema, strašidelné domy, modely lokomotiv, břišní tanečnice a mnohé další atrakce! Všechno je pestrobarevně pomalováno, z airbrushových průčelí roztouženě ohrnují rtíky dobře proprsené roztleskávačky, terminátoří pracky se natahují po miloučkých pejscích, Kačer Donald se vypořádává se zácpou a obří skejťáci zastiňují střelnici! Všude voní cukrová vata (po cukru), langoše (po oleji) a orientální krmě (po glutamanu)! Zemský ráj to na pohled!

Nahoře na horách zatím prší, mží a kape. Kočky jsou zalezlé na půdách, lidi u obrazovek, ptactvo kdovíkde. Na kraji vesnice tiše a definitivně spočinula stará opuštěná chalupa.

Fotky.

110 let Posázavského Pacifiku

1. května 1900 byla průjezdem prvního osobního vlaku otevřena poslední část Posázavského Pacifiku, trať Skochovice-Jílové u Prahy. K tomuhle výročí jsme v muzeu v Jílovém otevřeli výstavu, která je zejména dílem Pavla Borského a mapuje historii téhle význačné železnice i její dnešní podobu.

Zahájení výstavy bylo spojené s dvěma jízdami parního vlaku, který vozil lidi z Prahy do Jílového a zpět. Fotek z toho moc nemám, pořád tam běhala spousta lidí (které bylo navíc třeba trochu organizovat), ale těch pár je tady.

Velikonoce v Orlických horách

Tentokrát to tu bude věnované zejména pokusuům o focení ptactva a hledání děr. A poněkud hektické, nemám moc času na košatou slohovatost.

Nejprve k tomu ptactvu - nedávno se mi dostal do rukou zrcadlový teleobjektiv Matsukov 1000A (f10.5, 1100mm). Většina toho drobného zvířectva na fotkách je pořízena právě tímhle. Subjektivně mi přijde, že se s tím manipuluje trochu líp než s dosavadním Pentacon f5.6/500mm - není to taková roura dlouhá a aspoň tenhle exemplář je o něco ostřejší.

Jinak jsem ale měl v plánu hlavně obejít (a objet) některé pozůstatky po všelijakých těžebních aktivitách v okolí. V Orlických horách toho moc není, nikdy to nebylo vysloveně hornické pohoří, ale o to líp se dá o prodlouženém víkendu zaměřit na ten zbytek.

Program se vyvrbil zhruba takhle:

Ve středu navečer příjezd. Na zahradě je ještě místy sníh, jinak to ale vypadá, že by to mohlo jít celkem rychle dolů. Párky, čaj a spát.

Ve čtvrtek bylo nutné vydat se přes pár kopců na místo, kde se měla nacházet asi 15 metrů hluboká šachta a ověřit, jestli tam ta šachta vůbec je, aby se sem Surikata v neděli neharcoval nadarmo. Pokud by tam totiž byla, měl v plánu spustit se dolů a podívat se, jak je to asi staré a zdali to někam vede - o obojím panovaly nějaké ty pochybnosti. Ve vyšších výškách sahal sníh už výše, asi hodinu jsem běhal místy až po kolena ve firnu a hledal díru. Díra nalezena, ale celá zatopená a tudíž nepřistupná. Zato opodál jsem náhodou narazil na pěknou povrchovou dobývku přecházející do podzemní komory, zřejmě starou (ale ne zas až tak moc starou) těžbu vápence. Dokonce v ní byl i neprůlezný krasový kanálek s aktivním tokem. Kam se hrabe Český kras.
Následně se konala ještě kratká zastávka u lomu pod horami, kde to v jednom koutě vypadá na štolu s muničákem. Nicméně je to zavřené notně zarezlými vraty, takže jenom pár orientačních fotek a jede se dom.

V noci na pátek něco hučí na střeše.
Je to sníh. Přes noc napadlo pěkných 20cm čerstvého bílého sajrajtu. Doufám, že to bude v podhůří aspoň trochu lepší - kus pod horami je údolí, v údolí se měla stavět přehrada. Nepostavili ji, ale v rámci průzkumu měli vyrazit dvě štoly trpasličí délky. Tak se po nich jdu podívat. Kloužu po břehu, plazím se svahem, sjíždím po zadku holou skálu, ale nikde nic - jenom pár podezřelých zářezů a kolečka, která by mohla být od huntíku nebo nějaké vrtné soupravy.

Sobota.
Sníh stále leží. Ale vzdávati se nemožno, když mám na dnešek v plánu pořídit plánek pinkového tahu nad chalupou, tak se holt nazujou kanady a jde se. Aspoň už nesněží.
Zato v lese prší. Sníh taje, kape na papíry, oblemcává dálkoměr. Dík. Ale nějak se to zvládne, ještě dokonce chvli běhám po kraji lesa a přemýšlím, která závěj by mohla být zářezem zasuté štoly, protože tu taky nějaké mají být. S latí na zádech, stativem v podpaží a dřevěnou podkladovou deskou v druhém podpaží děsím spořádané chalupáře.
Navečer ještě zajdu do blízkého penzionu, který patří potomkům zdejších Němců, optat se zdali jim není něco o té těžbě známo. Příjemně si popovídáme, i když se řeč stáčí spíš jinými regionálními směry.

Neděle.
Orientační návštěva železnorudného dolu v podhůří. Teda, jenom povrchu, ale ocedulkováno tu mají hojně. Na louky vstup zakázán, nebezpečí porpadu, ale posekané jsou pěkně.
Navečer ještě sjedeme k té už zmíněné vápencové dobývce pořídit pár dalších fotek.
Cestou zpět v podvečerním šeru sražen vozem kanec. Po nehodě vůz i kňour odbíhají každý na jinou stranu, guláš nebude.

V pondělí už se jede domů.
Mimochodem, vy od té krajinotvorby a městské zeleně, co ořezáváte pár dní před Velikonocema pěclivě všechny vrby od zbytečného proutí a větví:
Komu tím prospějete, co? Druhé straně?!

Howgh.

Oslava narozenin a výročka

První půlka soboty připadla na rodinnou oslavu mých a sestřiných narozenin. Ale většinu pozornosti si stejně uzurpoval nejnovější člověk v rodině. Merlin se totiž definitivně rozhodl, že odteď jí už jenom lidskou stravu, bude sedět na vlastní židli u stolu a vůbec potřebuje víc pozornosti. Takže Baf cvak cvak čiči.

Na druhou půlku dne jsem se přemístil na Tetín, respektive do Karlštejna. Bylo totiž dost času, takže jsem to vzal přes skály na pravém břehu, zasněžená pole a zadní silnici pěšky. Počasí nic moc, všechno v modravém oparu, prostě pošmoulno. Ale v létě by od Vanovic mohly být zajímavé výhledy (mentální poznámka). Výročka se jako už tradičně konala v nekuřáckém salonku v tetínském kulturáku a proběhla bez nějakých zásadních momentů, na konci promítal Smrťák něco převážně starobylých fotek z výzkumů kolem Tetína a Martin Majer fotky ze Slovinska.

Pár mých fotek je tady.

Malá Strana

Něco rodinných fotek a něco zasněžené Malé Strany (plus mínus). Při večerní procházce cestou od našich zaujala hlavně hromada zámků se jmény párů zamilovaných, které jsou navěšené na zábradlí mostu u Velkopřevorského mlýna. Musí to být poměrně nové, ale už se jich tu sešlo hodně - pokud to není z nějaké jednorázové akce, která by třeba měla souvislost s Lennonovou zdí. Ale takhle na první pohled bych řek, že asi ne - spíš bude pravda někde tady.

Fotky.

Silvestr a Złoty Stok

Silvestr jsem letos strávil na chalupě v Orlických horách. Kromě obvyklých rodinných a ohňostrojových fotek si ale zaslouží zmínku i přeshraniční výlet do polských zlatodolů.

Złoty Stok je městečko v podhůří Rychlebských hor (česky se mu ostatně říká Rychleby, po německu oproti tomu Reichenstein), kde se nejpozději od 13. století těžilo zlato a v letech následujících došlo i na arzen (místní se mimo jiné chlubí, že "jejich arzenem byl otráven Napoleon). Z nejslavnějších vlastníků zdejších dolů možno vypíchnout proslulou bankéřsko-obchodnickou rodinu Fuggerů, která po léta za příslušné protislužby s chutí dorovnávala rozpočty evropských panovnických dvorů. V současnosti je tu poměrně rozsáhlý muzejní areál, který v sobě kombinuje jak prohlídkové štoly, tak i povrchové turistické stezky a něco důlních staveb, ve kterých jsou teď obchody a restaurace. Nějaké ty základní informace jsem měl (kromě internetu) od Petra Koloucha, který se o polském přístupu k důlnímu skanzenářství vyjadřuje obvykle poněkud nelibě (tuším, že říkal něco o nevkusném lunaparku), ale skutečnost byla mnohem lepší. Je fakt, že oproti řadě českých historickotechnologických puristů dají Poláci asi víc na navazující "turistický průmysl" a přímo do důlních prostor umisťují i zábavné expozice typu výstavy varovných cedulí, alchymistické dílny nebo hromady zlatých cihel ze čtyřiadvacetikarátového gypsu, ale taky je fakt, že tam bylo i v zimě plno a u nás v muzeu máme ostatně rovněž vycpaného magistra Kelleyho, bazének s rýžovištěm a jiná rozptýlení. Jinak se lidi nudí a zmírají v temných koutech muzejních prostor na přeinformovanost.

(Otázkou do budoucna jenom je, jak na kafemlejnky napasovat "tajemnice", na který lidi taky hodně letí. Kdybyste někdo doma měli kafemlejnek, který patřil K. H. Frankovi a z jeho zaseknuté zásuvky vykukují rohy nějakých dokumentů, dejte vědět, dohodnem se.)

Prostě, Złoty Stok stojí za návštěvu. Krom toho se najde i dost zajímavostí po okolí, přímo u odbočky k dolům za benzinovou pumpou například stojí zbytky dvou vápenek (hromada dalších je pak při vsi Mielnik), Klodzko i s pevností je odtud co by gnomem dohodil a tak vůbec.

Fotky - jak z chalupy, tak z dolů - jsou tady.

Štědrý den

Tradiční zpívání na Radnických schodech se koná každého 24.12. od 15:00 (Až si to za rok nebudu pamatovat, podívám se sem... pokud si budu pamatovat, že jsem si to někam napsal a vzpomenu si i, kam.). Zastavil jsem se tam a pořídil pár fotek spíš experimentálního rázu. Výběr zde. Kromě těch schpodových je tam i něco zrzavých postrachů a stromeček.

Kostel Stětí Sv. Jana Křtitele

...je v Dolních Chabrech a byl dneska otevřený v rámci Dnů evropského dědictví. První stavbou tu snad byla románská hrobní kaple neznámé významné osoby, která zemŕela v 11.století. Po jejím zániku tu byla před polovinou 12.století vystavěna druhá největší rotunda v Čechách, která se mimo jiné vyznačovala podlahou z keramických dlaždic s různými motivy. Chabry tehdy patřily Ostrovskému klášteru, který je výrobou zdobených dlaždic proslulý, ale ty chaberské se od typicky ostrovských liší. Třetí románský kostel, který tu stojí dodnes, byl postaven ve 3./4 12.století. Po husitských válkách a třicetileté válce byl opravován, při zatím poslední rekonstrukci v 70.letech 20.století (jinak poněkud nešťastně provedené) tu proběhl i archeologický výzkum. Momentálně s jeho správou vypomáhá místní občanské sdružení.

Zašli jsme se sem podívat s babičkou, něco málo jsem i nafotil.

Let přes Šumavu

Je neděle, něco po deváté ráno. Vycházím z domu, sedám k tátovi do auta a vydáváme se přes dopolední Prahu mírně klikatě směrem na jihovýchod. Na letišti v Benešově už totiž čeká rezervované letadlo. Dneska máme v plánu Šumavu, táta pilotuje, já sedím u okýnka (velká výhoda proti "velkým" dopravním letadlům, v ultralightu vás nemůzou posadit prakticky nikam jinam, než k okýnku) a fotím.

Focení z letadla je obecně problém, kabina je malá, takže se tam člověk jen-tak-tak vejde s dlouhým sklem. Což řeší poměrně univerzální 17-70. Je pořádně vidět jenom na jednu stranu a pilot mívá trasu naplánovanou přes středy zajímavých míst a ne nalevo od nich, jak by se hodilo. Což řeší domluva. Cokoliv světlého, co se nachází v letadle, včetně letadla samotného, háže na sklo nepříjemné odleskové fleky. Což řeší polarizák, aspoň většinou. Celé se to třese, takže je třeba fotit na krátké časy. Což tentokrát řešilo většinou Slunce. A samotné sklo v okýnku vlastně není sklo, ale plast, ten je mírně zohýbaný, takže občas mate autofocus. Což řeší... asi vykopnutí dveří, ale to jsem nedal. Ovšem dá se to.

Takže těžce (leč elegantně) startujeme a nabíráme směr jih podél hlavní silnice. Než se stačím pořádně rozkoukat, kde, co a jak, jsme už u Tábora, kde se dá pro změnu navázat na Lužnici a pokračovat dál nad rybníky kolem Třeboně. Krom terénu nás vede fialová čára v GPS, ale do mraků není dobré s ultralighty létat (mimo jiné těžko poznají, není-li v mracích už jiné letadlo), takže na zem je vidět pořád. Ostatně - mraky... nad Třeboní se to nějak kupí. Ale to naštěstí není třeba řešit, protože stejně podle plánu míříme na Budějovice a pak zase podél Vltavy. Jedno kolečko nad papírnou ve Větřní (dá se poznat dobře, i když nedosmrdí tak vysoko), druhé větší nad Krumlovem.

Od Krumlova pokračujeme dál podél Vltavy k Rožmberku a na Vyšší Brod (dneska koblížky nebudou). Stroj se postupně zvedá, jak se pod ním zvedá i krajina, na Lipně je spousta lodiček a je i dost času na to, prohlídnout si ho. Mimo jiné učiníme jednu otočku k letišti u Frymburku a pak letíme dál na Kvildu. Kolem se zvedají kopce, nejsme sice až dole mezi nima, ale místy to tak skoro vypadá. Šumava je z výšky sice rozlehlá, ale zároveň taková kapesní. To, co jsme ondyno s Pavlasem a Honzou Tomšů uputovali za sedm dní, tady obletíme za necelou hodinku. Mraky se drží v rozumných výškách, jenom občas nás lízne okraj nějakého zvědavějšího. Od Kvildy přeletíme nad Kašperky, obkroužíme Kašperk a pak to obrátíme na jih na Antýgl, Mádr a Luzný.

Šumavské lesy vypadají shora ještě jednotněji, než zespoda. Jeden špičatý vršek stromu vedle druhého. Smrk sem - smrk tam. Jenom místy jsou zase obrovské holiny s pokácenými stromy, z výšky naštěstí není vidět, jak se tam těžaři a protitěžaři vzájemně nahánějí. Od roku 1870 se holt tomuhle kraji jakoby pořád nějak nedaří vyrovnat se s broučkovou kalamitou. Což je asi nutno přičíst i onomu činorodému estetickému uklízivému pudu, který jakémukoli správci čehokoli alespoň trochu dbalému své cti prostě nedovolí nechat zkolabovat něco, co bylo navýsost kulturní, a šedesát let na to nesáhnout. Těch pár lemplů to nevytrhne a lidi je stejně nemaj rádi. Nedá se samozřejmě říct, že by na Šumavě nebyly pralesy, ale za tu dobu, co ji znám, nemám nějak pocit, že by jich zrovna přibývalo - přinejmenším z letadla to tak nevypadá. Ale uvidíme, co bude růst na těch obřích holinách za deset, dvacet, třicet roků.

Kde jsem to... jo. Luzný. Od Luzného poletujeme dál k severozápadu kolem hranice jakousi vzdušnou variantou Schengenu. Poledník, Železná Ruda, Velký Javor. Taktéž něco horských jezer, ale pak už je čas obrátit to ze Stilzelova kraje ke Klatovům na letiště a tam si chvilku odpočinout. Šťastně se nám podaří zastavit před koncem dráhy, parkujeme a sedneme si do příjemné letištní restaurace na zahrádku. Kolem se hemží německé rodinky a parašutisti, ty druhé pravidelně nabírá psychedelicky zmalované letadlo a vyhazuje je někde nad mraky.

Asi za hodinu se sbíráme k odletu, teď už se vlastně budeme akorát vracet. To znamená směr Nepomuk, přehoupnout se přes Třemšín, zakličkovat si kolem Příbrami, kde je možno popatřit mimo jiné na Březové Hory, Svatou horu a uranové šachty, a pak se chvilku ještě chytit Vltavy. Slapská přehradní nádrž je jako obvykle fotogenická, k Benešovu to stáčíme někde u Hrazan a za chvilku už přistáváme.

Cestou zpátky po dálnici se celodenní mírný opar čím dál tím víc vytrácí, v dálce na severu je z Chodova vidět Bezděz, Ralsko a dokonce i hřeben Ještědu.

Fotky, tentokrát řádně okomentované, jsou tady.

Svatba Zuzky a Peťana

Takže tady jsou fotky ze svatby, a to jak ze samotného obřadu v parku u Podvinného mlýna, tak z navazujícího odpoledne a večera v Buši. Ke spatření též hromada příbuzenstva, jídla, dětí, babiček, náhodných kolemjdoucích a střepů (toho šťastného druhu).

Klik.

Orlické hory a Hejšovina

Hejšovina, též po polsku řečená (no, spíš psaná a to ještě velmi pomalu a s ověřováním těch spřežek) Szczeliniec je poměrně profláknutá pískovcová stolová hora, která leží od českých Broumovských stěn coby netopejrem dohodil. V prvních dnech dovolené (jinak úspěšně proležených na chalupě v Orlických horách) jsme si tam s našima udělali autovýlet přes Zieleniec (kde jsou lanovky, lázně, turisti a v lese zavřená jeskyně přefáraná štolou ze 14. století) a Duszniki-Zdrój (kde je muzeum papírnictví, tentokrát vynechané). Z pohledu mototuristy začíná Hejšovina na parkovišti v Karlówě, odkud se táhne ulička stánků se suvenýry, občerstvením a výběhem pro dinosaury až pod kopec. Samotná prohlídková trasa je jednosměrná, nejprve vyšplhá nahoru k chatě s výhlídkou k severu, pak projde kasou a vede dál po náhorní plošině, ze které místy poklesne do skalních roklí tak řečeného Pekla. Výhledy jsou malebné na všechny strany, v létě je tu celkem plno, ale přišlo mi to lepší než na oficiálních trasách v Adršpachu.

Nejasný je mi původ kruhových misek ve svislých skalách, které vypadají jako voštiny, které do ideální polokoule vybrousil nějaký brusič křišťálových lebek na výletě. Místy, v těch pochmurnějších ze soutěsek, tyhle artefakty dodávají skalám až podobu něčeho od Junji Ita.

Ale nehorrorové dojmy převažují :-)

Fotky.

Pokusy s M42 objektivy

Pro zajímavost - vyhrabal jsem něco starých objektivů (to, že jsou starý ještě ale neznamená, že bych se jich chtěl zbavovat) se závitem M42, tak jsem to zkusil přes úplně základní mechanický adaptér nasadit na Canon EOS 40D a udělat pár výcvaků. K nahlédnutí tady, objektiv viz název fotky. Obecně platí, že venku jsem fotil s nejzavřenější clonou, abych trochu zredukoval neostrost z nepřesného manuálního zaostření, u vnitřních fotek je naopak otevřená nejvíc. Makro jsem nezkoušel.
Fotky jsou tady
(Picasa to zmenšuje, ale přes volbu "Stáhnout" si kdyžtak jse uložit plných 3888x2592)

Obecně jsou tam:
Flektogon 2.8/20
Flektogon 2.4/35
Pancolar 1.8/80
Sonnar 3.5/135
Dále jsou tam i fotky z Pentaconu 1.8/50 vyhrabaného pro změnu doma (jiná série fotek)

Našel jsem ještě Biometar 2.8/120 a Flektogon 4/50, oboje snad na Pentacon 6, ale na ty nemám adaptér.

Jo, a Meostigmat 1.4/70 na meotary nebo na co, celkem k ničemu, ale dá se používat jako lupa.

Oslava u Remagenu

Výsadek proběhl podle plánu. Poznámka pro Oddělení přípravy jednomužných operací: houštiny při Remagenském mostu jsou zvláště klíšťové, svažitost terénu extrémní. Zájmový objekt byl lokalizován a dokumentován. Tetička slaví padesátiny. Opakuji: Tetička slaví padesátiny. Ručník končí.

Vyvolaný mikrofilm.

Dřevo na chalupě

Zima chystá se býti v českých lesích krušnou, a to i když bude současně šumná orlická. Krom toho, v lese máme spoustu dřeva, přece ho tam nenecháme, žejo, a taky je zapotřebí nabrat trochu sádla pro úspěšný průběh hibernace, nacvičit si, jak že se to vlastně spí a naposledy, než podzim přes štíty hor přenese sníh a rezavý šíny barevný stíny, se projít po hřebenech.

A příště zas.
Nabeton.

Fotky mé.
Něco fotek tátových.

Řeháčci

Jeden z mých praprapradědečků se jmenoval Jan Řeháček a byl ředitelem chlapecké školy měšťanské v Humpolci. Kromě tatínka mé prababičky měl dalších, tuším, deset dětí. Část jeho prapotomstva se v současnosti tak jednou do roka schází a tentokrát padla organizace celé akce na nás, konkrétně babičku, mámu a částečně i mne. Celá akce se odehrávala u nás na chalupě v Orlických horách a pokud vím, proběhla celkem hladce a bezproblémově, neproblematičtější událostí se ukázal být vznik nových historek ("Karlův kruhový objezd") a jejich téměř okamžité zavedení do rodinného fondu, odkud budou vylézat ještě na svatbách pravnoučat.

Většina programu probíhala v sobotu, kolona čítající takřka deset vozů (prý byl řeháčkovský sraz i jinak dobrý trénink na svatby) se nejprve vydala do Kunvaldu (celý název obce zní "Vítáváskunvaldkolébkajednotybratrské"), posléze do Kostelce nad Orlicí, kde je na zdi kostela možno spatřit podivné malby vydávané střídavě za čerty, husity a ufouny. Další místní zkazky vypovídají o popelnicových hrobech, pohanských svatyních a kamenné hlavě mysteriosního původu zasazené ve zdi kostelní.
Následovaly zastávka na Zemské bráně (jenom u mostu), v obnovovaném kostele v Neratově, který byl vybaven skleněnou střechou a celkově jde o zajímavé místo, a závěrem svačina v Masarykově chatě na Šerlichu. Příbuzenstvo se ubytovalo v Říčkách v Devětsilu, nedělní program byl už separátní (a celkem žádný, protože se dalo do vytrvalého deště).

Tolik jenom orientačně k fotkám.

Ultralehké odpoledne

Ve čtvrtek odpoledne tátu napadlo, že už chvilku nelétal a počasí tomu přeje, takže jsme vyrazili do Benešova na letiště a dali si s půjčeným letadlem několikahodinový okruh po Čechách s mezipřistáními v Mostě a Sazené.

Největší překážkou při cestě na severozápad je CTR Ruzyně, takže ze začátku je třeba vzít to trochu víc na západ přes Slapskou přehradu a z pohledu pilota nepříjemně zalesněné brdské Hřebeny. Potom přes osovskou viereckschanzi, kolem Cerhovic na Žebrák a přes Křivoklátsko směrem k Berounce a Rakovníku.



Po pásmu lesů přichází rovinatá krajina Rakovnicka a Poohří s větším množstvím míst pro případné nouzové přistání. Ne, že by hrozilo, ale je to dobrý pocit, asi jako když má s sebou člověk při plavbě zaocenáskou lodí glokvu. Kolem Rakovníka vykukují místní šamotky, chmelnice se střídají s lány řepky a nebýt vysílače na Výrově, málem bych si ani nevšiml, že jsem přelétli Džbán.



Za Ohří vystrkuje hlavu první posel mostecké uhelné pánvy, elektrárna Počerady. V okolní krajině přibývá těžených ploch i rekultivací, Středohoří se zatím spíš ztrácí v oparu. Kolem letiště v Mostě je rušno a je třeba sledovat okolní provoz, navíc tu táta ještě nikdy nepřistával, takže na focení tu není moc čas. Ale něco málo stejně stíhám.



Mostecké letiště leží v zajímavém kraji mezi Braňany, Špičákem a Střimickou výsypkou. Rychle si dáme párek a pokračujeme dál k severu přes bílinský povrchový důl do Duchcova a Teplic. Nad těmi je pomalu čas otočit to zase k jihu.



Kolem Milešovky, která decentně připomíná svou pověst největrnější české hory, dáme kolečko. Středohoří je trochu v oparu (včetně Opárna), ne moc, ale foťáku už se na to hůř ostří. Slunce navíc pomalu klesá, v osm je třeba být zpátky v Benešově, takže vypouštíme případné zálety směrem k České Lípě.



Na druhou stranu, Házmburk je po cestě, takže dáme kolečko i tam a pak už pokračujeme před placaté Podřipsko k letišti Sazená (trošku hůř se hledá) za Raudenskými. Cestu na jih je potřeba důkladně rozmyslet, fotogenické Kladno už opět okupuje ruzyňské CTR, kterému je třeba se vyhnout - a opět přes lesy, tentokrát ty kolem Kačáku.



Stíny se dlouží a nad krajinou krouží podivnej pták. A to konkrétně přes Slaný, Libušín a Nižbor směrem k Berounu. Skály Českého krasu se barví do červena, nad Srbskem se pohupuje balón. Před dalším přeletem drsných Brd zdravíme Karlův Týn, pyšný hrad, a pak už to jde rychle.



Za Slapy, na Neveklovsku, se pomalu stáčíme tak, abychom se k benešovskému letišti dostali od jihu a jdeme na přistání. Na místě si ještě dám místní výtečnou zelňačku a pak už holt zase zpátky do Prahy.



Fotky (od začátku)

Egypt

Opět to byla turistika notně hotelová, táta tam jel na konferenci a mohl s sebou vzít rodinného příslušníka. Protože máma už byla, vyšlo to na mne. Nebudu se tedy raději rozepisovat o kvalitách švédských stolů a tvrdosti hotelových loží, pravověrní baťůžkáři by mne mohli uškrtit etnokorálky nebo tak něco.
Vyráželi jsme o velikonočním pondělí večer z Prahy, s ČSA a Alitalií do Káhiry, s přestupem v Miláně. Na letišti v Káhiře měl čekat domluvený odvoz do hotelu, ale někde se zapomněl, takže jsme si museli nasmlouvat vlastní. Což jde celkem v pohodě - všude je sice celkem dost nadháněčů a ochotných řidičů, kteří "will take you to the hotel, my friend", ale pokud je slušně a s úsměvem odmítnete, nejsou nijak urputní. Rozhodně jsem z nich měl lepší dojem než z pražských hrdlořezů, například cena dohodnutá předem v Egyptě platí i pro zahraničního turistu, což je celkem milé. Vozový park je sice poněkud zanedbanější, ale s nablýskanou limuzínou se stejně do káhirských ulic vypraví jen někdo, kdo bere silniční dopravu jako specifickou formu potlače.
Jezdí se totiž tak, jak se to hodí - vejdou-li se například na silnici tři vozy vedle sebe, leč namalovány jsou jen dva pruhy, prohodí zdejší řidič uštěpačnou poznámku o idiocii dopravních značkařů, kteří si nevšimli, že je silnice přece širší, a pokusí se vytvořit pruh čtvrtý. Všichni stále troubí, patrně to je nějaký komunikační protokol, jehož smysl mi zůstal utajen. Myšky, předjíždění zprava, otáčení solích vozíků, řezání kruhových objezdů a další podobné kratochvíle jsou na denním pořádku - všechno to nicméně nějak funguje a doprava ve špičce v Káhiře je podstatně plynulejší než doprava ve špičce na severojižní magistrále.
V hotelu jsme takřka ihned padli za vlast a ráno už nás čekala exkurze po zdejších pamětihodnostech s řidičem a průvodcem. První byly na řadě samozřejmě pyramidy. Co bych o nich řekl - vypadají přesně tak, jako na těch stovkách obrázků, které už jsem viděl předtím, ale pochopitelně o poznání impozantněji. Dovnitř jsme se nedostali, bylo tam málo času a fronty předlouhé, takže fárání opět čeká na jindy.
Zato jsme se zašli podívat na jednu z lodí, které byly zakopány poblíž, snad aby se na nich panovník mohl plavit na onom světě. Taky stojí zato, zvlášť ve srovnání s pyramidami. Pyramida, to je hromada poskládaného kamení, velký výkon, výjimečný monument a tak - ale na té lodi je zase dobře vidět ta všední zručnost starých Egypťanů, ať už na spojování jednotlivých částí plavidla uzly, tvarování jejích elegantních součástí a filigránské vyzdobě.
Od pyramid je to jen pár kroků ke Sfinze, ležící na typicky kočičí způsob hned vedle chrámového komplexu. Ale ta snad je na tech fotkách taky celkem poznat, tak se zdržím zbytečných komentářů.
Poté jsme si dali oběd a přesunuli se na káhirskou citadelu, kterou dal ve 12.století vystavět legendární Saladin na obranu proti křižákům. Taktéž jde o místo, kde Muhammad Ali Paša roku 1811 položil základy prosperity Egypta poměrně příznačným způsobem - dal pozvat nepřátelské mamlúcké emíry na smiřovací hostinu a tam je nechal postřílet. Pověst praví, že unikl jen jeden, který na svém hrdinném koni přeskočil hradby a prchl do své rodné vsi, zatímco kůň následkem skoku statečně zhynul. Ale pověsti toho nakecají až běda, kdo by kdy o něčem takovém slyšel :-). Za zmínku stojí ještě pěkná Alabastrová mešita, poblíž které stojí i věž s hodinami. Hodiny darovali městu Francouzi výměnou za jeden obelisk z Luxoru. Zatímco obelisk dodnes vrhá stín, hodiny nefungují a nefungovaly nikdy. Příznačné.
Navečer jsme se stavili na bazaru Chán al-Chalílí a v okolí. Večeřeli jsme s pár místními doktory, tátovými známými na jedné plovoucí restauraci na Nilu. Jídlo bylo dobré a hojné, lidé příjemní a tak dále.
Ve středu jsme jeli do Alexandrie, kde se již odehrával onen kongres. Zatímco Káhira je sedmnáctimilionové vnitrozemské město, pro našince poněkud nepřehledné, taková změť nedostavěných zašlých budov a moderních mrakodrapů, ze kterých sem-tam čouhá nějaká památka, Alexandrie leží na středozemním pobřeží a je to na ní poznat - vzduch vane od moře a je čistší, většina hlavních ulic jde souběžně s linií břehu, doprava je tak nějak klidnější a objevuje se tu víc šmrncovních starých budov v takovém tom "koloniálním" stylu. Osobně mi tahle 40km dlouhá nudle byla o něco sympatičtější. Hotel se nacházel v příjemném zahradním komplexu příslušícím k bývalému královskému paláci, mimo jiné to bylo oblíbené místo pro pikniky místňáků a tak.
Ve čtvrtek táta přednášel a Ahmed, syn jednoho z organizátorů celé akce mne protáhl městem. Stavili jsme se nejprve ve zdejší citadele - tentokrát pevnosti střežící přístav, která stojí v místech jednoho ze sedmi divů světa - majáku na ostrově Faros. Místo bylo plné ošátkovaných a dosti čilých školaček, prý byl nějaký den zvláště vhodný pro školní výlety, a ochotných policajtů, kteří se za drobný bakšiš rádi ujímali role průvodců. Podívali jsme se i do nedaleké mešity, stavili se na obědě v nějaké kebabárně v centru a pak se přesunuli do alexandrijské knihovny.
Bibliotheca Alexandrina je výjimečný kus moderní architektury, dokončený roku 2002, který má být nástupcem neméně slavné starověké alexandrijské knihovny. Uvnitř je i malé museum, nějaké to planetárium, koncertní sál, kavárna a ta dále. Je to dosti živé a příjemné místo, všude se potulovaly spousty studentů a asi by někdy stálo za to, strávit tam odpoledne a trochu se hrabat aspoň v příručních knihovnách.
Prý kavlitní řeckořímské muzeum bylo bohužel uzavřeno z důvodu rekonstrukce, tak jsme se aspoň podívali na zbytky antického divadla a lázní.
V pátek jsme se s tátou ještě prošli trochu po městě a věnovali se nákupům, v sobotu ráno pak nastal čas odjet zase do Káhiry a s Italama přes Milán do Prahy. Díky místu u okénka mi cesta příjemně ubíhala, byť v Miláně tatínek seřval na tři doby po zásluze prudivého nabubřelého italského celníka, který nechal směřovat veškerý transfer přes jeden bezpečnostní rám, každého nechal projít tak třikrát a ještě nám zabavil lahev vína poctivě zakoupenou a zapečetěnou v duty free shopu. Zlatí Arabové.

Cesta do Prahy trvala už asi jen hodinu, výhled byl omezen pozdní večerní dobou, ale i tak jsem krátce před přistáním poznal podle uspořádání světel Králův Dvůr, Popovice, Čertovy schody, Nižbor a Beroun, takže i krasu bylo učiněno zadost.

Video - trocha dopravy v Alexandrii
Fotky.

Krkonoše - návštěva ŠVP

Ze soboty na neděli jsem jel do Krkonoš...

Maminka tam byla na škole v přírodě, tak jsem byl zván (byť to zahrnovalo nutnost "vzít si s sebou tu teplou bundu, co visí na věšáku, sněžilo nám tu"). Navzdory rodinným obavám, abych nenásledoval Hanče a Vrbatu, bylo ale celkem hezky, jen občas padlo pár kapek.

Jel jsem autobusem z Černého mostu a opět si potvrdil, že vlak je prostě vlak. Autobusák mi sice ochoně prodal lístek do Herlíkovic, kde jsem chtěl vystupovat, ale neméně ochotně tam zapomněl zastavit a hodil mne až do Špinlu. Takže jsem si počkal na další bus a přiblížil se opět do Herlíkovic. Odtud pak do Labské soutěsky, kde se nacházejí Herlíkovické štoly.

Místo jsem našel, horší už to bylo se štolami samotnými, což bylo celkem příznačné pro celý můj následující pobyt - mrazovým zvětráváním rozbalvanělé svahy porostlé mladým bejlím dokáže velice zdatně maskovat jakékoli těžební relikty. Ze čtyř štol jsem tak nalezl jen dvě, zato však podal kvalitní sportovní výkon škrábaje se do svahu. Podzemí je nepřístupné, je to uzavřené betonovými zídkami s důvtipnými uzávěry tásleráky, co na první pohled vypadají prolezitelně, ale nejsou. Nu což, ono je to v tomhle případě asi i dobře.


Už po lepších cestách jsem urputně vyklusal až na hřeben, chvíli si lehl do anglického trávníku u pramene při nějaké neobydlené leč udržované chatě (uzřena 1x pěkně macatá liška, v prameni se už dlouho chladila dvě piva, ale měla kliku, poněvadž já je nerad). Ze hřebene jsem stoupal na další hřeben a tak dále, furt nahoru, na Klínovky (spatřen 1x sokol na vedlejśím pařeze) a ke Dvorecké boudě. Příjemné daleké, skoro až letecké výhledy, minimum lidí (tak 10 jsem jich celkem potkal).


Na ŠVP jsem narazil úspěšně ("Pan učitel Hagen přišel!" volaly dětičky), najedl se a šel spát.


Ráno jsem se vydal prozměnu dolů, až k bývalé boudě Berghaus nad Černým dolem, kde se měla nacházet uranová štola nafáravší starou dobývku. Z popisovaných objektů jsem našel jen tu uranovou, dále pak několik dalších terénních reliktů, ale ne zcela jasně spojitelných s těmi věcmi z článku. Štola byla zazděna s průletovým otvorem, uvnitř beztak hnusná s popadanou výdřevou, tak jsem šel dál k dalším fajslíkům na mapě u Černého dolu a bočního údolí řečeného Železný důl. Kromě jedné celkem moderně vypadající haldy jsem nic nenašel, terén byl silně nečitelný - viz úvod. (spatřena 1x kočka, nebo spíš psík mývalovitý nebo jiná čtyřnohá šelmička s kratším ocasem...bylo to daleko, ale zvládlo žebřík a nebyla to kuna)


V Černém dole mne pak čekala nákladní lanovka na vápenec z lomu do Kunčic nad Labem, poslední funkční u nás, o délce přes 8km. Terén už z podhorského přešel na nížinný (pole-kopřivy-pole-kopřivy-pole-kopřivy-potok-kopřivy-pole), ale úspěšně jsem ten přímák podél sloupů došel.


Vlakem přes Chlumec do Prahy.