Podzimní vzduch je jiný, má za slunečných dnů světlejší barvy. Jdu ještě v sandálech, v Podolí se pořád ještě udržují malé ostrůvky mořského pocitu, suchého vápence a modré vody. Všude kolem podvečerní lehkost, stoupáni na Vyšehrad je krátké, obcházím ho zadem. Při severozápadním okraji pevnosti totiž vede starý, nepříliš využívaný chodník, který se spouští k domům v údolí a pak zase stoupá nahoru. Dotýkám se zdi i skály, ve stinných rozích schodiště je cítit nakvašené plody, ze kterých už zbyly jenom pecky pod nohama. Nejnižší místo je u zamčených vrat do velkého dvora obydleného domu. Slyším hlasy mladého páru, který tam probírá nějaké všední věci a postupně mi díky nápisu na fasádě dojde smysl tohohle ztraceného schodiště - ten dům byl kdysi školou města Vyšehradu a tudy patrně chodily učiti se moudrými býti děti, které bydlely nahoře v pevnosti a okolí. Možná, že na ty schody v době pŕed mnoha desítkami let ještě někde občas vzpomínají nějaké staré paní.
Odshora se přibližuje hluk, rodinka trochu homolkovská, nadšený syn věku neurčitě už poškolního sem zavedl své rodiče, aby jim ukázal, co objevil. Trochu to působí, jako by bydleli mimo Prahu a byli tu za ním na návštěvě. Paní matinka sleduje výklad, pan otec se prodírá kopřivami (nikdo to tu naštěstí moc neudržuje), tiše supí a myslí si svoje. Hluk jako by vyplašil lidi na dvorku, zahrada za plotem osiří.
Jdu po schodech nahoru ke hradbám. Když si je představuju, představuju si je vždycky cihlové, ale tady je z cihel jen horní část a spodní je kamenná, pálenou hlínou jenom promíšená. Opuka, pískovec a další kamení, které nepoznám. Při průchodu bránou z kasemat dýchne studený podzemní vzduch.
Vnitřní svahy hradeb jsou svahy slunečných strání, hrají tu amatérští muzikanti, od lavičky se skupinkou sportovců voní tabák a konopí. Hodně turistů, aspoň co do poměru, slyšel jsem taky, že je to oblíbené místo pražských expatů. Přirozeně je třeba projít i kolem hospůdky na hradbách a podívat se, nesedí-li tam zrovna někdo známý. Nesedí, a na maso z místnho jugo-grilu zatím nemám hlad. Jde se dál, kolem piknikové a zpívací louky, na jižní stranu pevnosti.
Sem praží slunce nejvíc, na lavičce sedí mladý výtvarník a mžourá do světla, zatímco si do bloku kreslí upíří hlavy, o kus dál dvě slečny na lavičce:
"...and my bum was too big in these jeans!"Svačina v Café citadela. Humrový koktejl je tak trochu z pomazánky, ale obsluha, kudrnatá Slovenka, sympatická. Když dojím, skloní se nademnou, usměje se a povídá:
"Otritě si ústa, možno niekde potkáte tu pravou."Na vyhlídce nad Vltavou najednou nevím, možná se mi to zdá, možná je zídka směrem k Libušině lázni vyšší? Slavín je zase pořád stejný.
Labyrint. A zvony na šestou hodinu, když tu stojím uprostřed, čelem ke slunečnímu světlu, s očima zavřenýma.
V parčíku za labyrintem si pohazují barevnými míčky žonglérky, Cirkus TeTy tady zosobňuje jednu ze šifer celovyšehradské lušticí hry. Chvilku se tu zdržím, pak už dolů na Výtoň.
Fotky.
Štítky: praha
Když kouše zima lezavá a kámen mrazem pukává, nekoná se tradiční střelákové zpívání na Střeláku, ale ve Válci. Válec je vodácký klub umístěný příhodně na kopci, to pro jistotou, kdyby nastala potopa světa. Carmen to má tudíž dobře vymyšleno - kdyby začalo podezřele hodně pršet, svolá Střelák opět do válce a zachrání se na jedné z tamních lodí spolu s větším počtem mladých děvčat. Můžou si tam třeba pro ukrácení dlouhé chvíle předčítat dlouhé povídky ze sborníčku Kennyho voleje a až začnou vody opadat, vyšlou bílou krysu, aby našla pevninu. Kterouž pak zalidní.
