Zima na Pepři

S každý krokem vzhůru do kopce obličej pomalu tuhne, líce se přestávají hýbat a ponejprv zdravě zčervenají, aby následně nabraly modrého odstínu. Sníh vrže, ale dech ještě není slyšet, bude tudíž něco kolem -12. Rozhledna na Pepři naštěstí není daleko od muzea a je přístupná po celý rok...

Z falloutovského modelářského hakibusu by, mimochodem, bylo dobré bistro horské služby.

Fotky.

Belar f4.5 75mm

Ano, dá se fotit i s malým meopťáckým objektivem ze starého Opemusu. Chce to jenom redukci z 23.5mm závitu na M39 nebo M42. Ne, že by to bylo nějak zvlášt praktické (ostří se úkrokem) nebo efektní, ale jde to...

Pár zkušebních.

Druhé vánoční předvádění 2011

Druhé předvánoční trhy v muzeu končí až za hodinu, ale fotky sem nakonec už hodit můžu. Jsou spíš jen evidenční, mám jich už docela dost z minulých ročníků...

Tady.

Muzejní chandra

Padla na mne odpoledne mírná trudnomyslnost a aby dala pokoj, vyšel jsem se naobědvat na dvůr. Je z toho něco málo fotek, vesměs všelijak divných, ale když už je mám, tak je nalinkuju. Tady jsou.

První vánoční předvádění 2011

Už tradiční trhy proběhly v muzeu v Jílovém. Fotek tentokrát jenom pár a spíš jen tak orientačně od ruky, ale tady jsou.

120 let muzea v Jílovém

V sobotu 19. listopadu se konala vernisáž výstavy ke sto dvaceti letům muzea v Jílovém. Fotky jsou tady, historii muzea už jsem sepisoval do různých článků a panelů několikrát, tak sem tentokrát zrecykluju úryvek jednoho z těch starších textů. Ještě bych dodal, že celá akce byla spojena i se křtem knížky "Okolo středu Čech", která je dílem pana Otakara Vorla, předminulého ředitele muzea, a pojednává o různých zajímavostech kraje při soutoku Sázavy s Vltavou.

Regionální muzeum v Jílovém u Prahy bylo založeno v prosinci roku 1891 jako muzeum městské. Podnětem k jeho zřízení byla iniciativa jílovského měšťana a obchodníka Leopolda Čiháka, který daroval obci svou sbírku historických předmětů a dokumentů vztahujících se k minulosti města a který byl následně městským zastupitelstvem pověřen, aby nově vzniklou instituci i vedl. Muzejní sbírky byly v dalších letech doplněny o celou řadu darů poskytnutých obyvateli Jílového a jeho okolí. Rozšíření sbírkových fondů mimo jiné umožnilo Leopoldu Čihákovi prezentovat muzeum a jílovský region i na Národopisné výstavě českoslovanské v Praze v roce 1895.
Po smrti Leopolda Čiháka v roce 1915 byla činnost muzea v podstatě přerušena, sbírkám se nedostávalo systematické péče a řešení celého problému bylo městem odkládáno až do roku 1930. Posun nastal s ustavením Spolku okresního muzea, který byl založen jílovskými radními a který ke 24. lednu 1931 převzal správu sbírkového fondu. Jeho předsedou se stal Václav Čihák, syn Leopolda Čiháka a ředitel vinohradské měšťanky. Působnost muzea se rozšířila na celý tehdejší okres Jílové, stále mu ale chyběly prostory pro stálé expozice a vyjma spolkových členských příspěvků nemělo ani pravidelné příjmy. Muzejní program byl realizován prostřednictvím dočasných výstav v různých objektech nacházejících se ve městě, v tomto ohledu je možné zmínit například úspěšnou výstavu válečných památek pořádanou v srpnu 1933 v jílovské sokolovně. Od roku 1935 byla část sbírek trvale vystavena v jílovské radnici a během léta zpřístupněna veřejnosti, průvodcovskou službu zastával obecní strážník. Problematická situace byla částečně vyřešena koupí domu čp. 197 v ulici Pod mincovnou, Spolek okresního muzea se ale touto transakcí natolik zadlužil, že se další práce v podstatě zastavily.
Další změnu ve fungování muzea přinesly roky 1948-1950, kdy byl Spolek rozpuštěn a sbírky převzalo pod patronaci opět město Jílové u Prahy. Instituce pracovala dál, tentokrát pod názvem Okresní vlastivědné muzeum. Zároveň bylo rozhodnuto, že muzejnímu provozu bude vyhrazen dům Mince (čp. 16), který do té doby sloužil jako škola, a to hned po vystavění nové školní budovy. Ke stěhování došlo v roce 1959. Následně bylo kvůli častým změnám územních jednotek, do kterých bylo Jílové zařazeno, původně okresní muzeum přejmenováno na Muzeum těžby a zpracování zlata na Jílovsku. Tato změna nebyla pouze kosmetická, ale nesla s sebou i užší specializaci na dějiny hornictví v regionu. Muzeum v té době ještě nemělo profesionální zaměstnance (první nastoupil do muzea až v roce 1962), o jeho činnost se starali zejména Václav Kopecký a Olga Barvířová. Dočasné výstavy probíhaly pouze v letní sezóně, připravena ale byla rozsáhlá stálá expozice věnovaná jílovským zlatým dolům. Tuto specializaci si muzeum udrželo i po převedení majetku na Okresní národní výbor Praha – západ v roce 1978 z důvodu finančně náročné rekonstrukce domu Mince. Celý nový název instituce po tomto roce zněl Okresní muzeum s působností v okrese Praha – západ se specializací na zlato v České republice.
Po roce 1989 muzeum dále rozšiřovalo svou činnost, podstatným mezníkem bylo na začátku 21. století zejména zpřístupnění tří historických štol po těžbě zlata, které se nacházejí v blízkém okolí města. Od roku 1991 nese název Regionální muzeum v Jílovém u Prahy a od roku 2002 je jeho zřizovatelem Středočeský kraj.

Trapsavec 2011

Tenhle rok se trapsavecký oheň konal v Zapomenutém údolí u Drahňovic, to je kousek od Ratají nad Sázavou, Ledečka nebo Šternberka, podle toho, odkud se tam človek plíží křovím (otrlejší povahy mohly přijet po D1, ale až tak otrlý nejsem). Vzal jsem to přes ty Rataje a pak podél vody, což nebyl úplně dobrý nápad, značka totiž vede přes kopec a dole u Sázavy jest pustina, kde není stezky pro chůzi a která plynule přechází do soukroých pozemků. Aspoň se ale dalo zavzpomínat na dávný výlet s Veselkou za Mirečkem, který se tenkrát odehrával ve znamení pádů z navigace, uskakování před vlaky a diskusí o Aloisovi Musilovi.

Letošní účast mi přišla poněkud slabší, než před lety, ale nejsem schopný to úplně jistě posoudit, jezdím jen vždycky, když něco do soutěže pošlu, a to bývá tak ob tři roky. Každopádně na místě ale byla většina lidí, kteří by tam být měli a se kterýma bylo třeba probrat všechno možné, takže odpoledne uběhlo příjemně rychle.

Pokud by se ovšem měl letošní Trapsavec něčím zapsat do dějin, nebudou to vítězné příspěvky (byť jistě kvalitní, aspoň co můžu posoudit práce ostatních), ale zcela nepochopitelně z pravděpodobnosti vykloubená tombola, která prvních pár minut připomínala slavnou karlovarskou losovačku a potom už vůbec nic ze známého vesmíru. Víceméně by se sekvence výherců dala rozepsat jako kódovaná zpráava v morseovce, kde Šlápi je čárka, Belmondo tečka a ostatní lidi pomlky mezi písmeny. Škoda, že jsem si to nezapsal a nezjistil, co nám tím které místní božstvo vládnoucí nad náhodou chtělo sdělit.

Výsledky Trapsavce asi budou brzo viset všude po webu, takže je sem nebudu vypisovat, taky jsem se umístil.

Moje fotky.
Klárky fotky.
Terky fotky.
Pavlís fotky.

Povídka, kterou jsem letos posílal, se jmenuje Vlaštovka od Bílé skály. Vznikla před pár lety a původně jsem neuvažoval o tom, že bych ji někam posílal, navíc se změnily i různé další okolnosti. Loni na podzim jsem se k ní vrátil a měl jsem pocit, že pořád ještě funguje a navíc se se všemi možnými změnami, které se za ty roky přihodily, stala tak nějak univerzálnější. Takže dneska už se asi opravdu týká všech Vlaštovek a vzpomínek na ně, ať už se s nima stalo cokoli.

Velikonoční předvádění 2011

Tradiční akce v muzeu. Po těch letech už moc nemám, co bych dodal, nechť tedy hovoří obrázky.

Vepřové hody v muzeu

Protože zima je dlouhá, do masopustu daleko a je zabijačkové období, proběhly dneska v muzeu vepřové hody. Samotná zabijačka se samozřejmě nemůže v muzeu konat, náboženské předpisy naš doby určují, že prasata smějí být zabíjena a zpracovávána jen na vytyčených místech a zasvěcenými řezníky za dodržení všech svatých hygienických pravidel, jinak by nás powers that be potrestaly morovými ranami a soudními spory. Takže jsme měli stánek s masem a jitrnicemi na dvoře a lidi si to mohli nosit do konírny, kde se prodávaly zákusky a hrála dechovka. Jo, a ještě tam byl ten filcovací workshop.

Fotky.

Zatmění Slunce

Ze začátku to nevypadalo, ani jsem si s sebou nebral foťák, ale nakonec to vyšlo. Foceno muzejním aparátem přes tmavé sklo a červený filtr nejasného původu a nízké kvality, zřejmě od nějaké lampy.

Sol Invictus.

Druhé vánoční předvádění 2010

Fotky z druhého vánočního předvádění v Jílovém jsou k vidění zde. Celá akce už je tradiční a zaběhnutá, takže není moc o čem psát. Snad jenom že letos tu navíc bylo smyčcové kvarteto z Manchesteru.

Box-Tengor 1926-1928

Když jsem se nedávno hrabal u babičky v komoře, našel jsem tam v koženém pouzdře starý fotoaparát s hrdým nápisem "Box-Tengor" na horní straně. Trochou hledání na webu jsem zjistil, že jde zřejmě o model 1926-1928 vyráběný firmou Goerz. Tak jsem navinul film (formát 6x9, čili 120mm svitek a zkusil udělat pár fotek.

Jak to vypadá:
Tengory byly původně určené pro začátečníky. Model, který jsem používal, je navíc poměrně raná verze, takže ještě jednodušší. Tvoří jej krabička, která má vpředu pevně zasazený fixed focus objektiv Hahn-Goerz Frontar. Nad ním je zřejmě místo pro logo, v mém případě přelepené nálepkou "Arnold Lederer Prague", což bude asi prodejce. Dalším prvkem na přední straně jsou dvě kruhová okénka, ke kterým patří dvě matnice - jedna nahoře a druhá po straně, podle toho, chceme-li fotit na výšku nebo na šířku. Spoušť se nachází na pravé straně, je to překlápěcí páčka, v běžném režimu každé překlopení, lhostejno, jestli nahoru nebo dolů, spustí jednoduchý odpružený mechanismus závěrky. Druhým dostupným režimem je B (dolů-otevřít, nahoru-zavřít), nastavuje se vysunutím kovového pásku na horní straně aparátu. Sousedním plíškem se nastavuje clona - plíšek prochází objektivem a jsou v něm vyříznuté tři kruhové otvory. Hodnoty clony jsou snad 9, 11 a 16, ale je to bez záruky, nikde se nic nepíše.

Fotoaparát se otevírá odjištěním dvou páček na horní a dolní straně a vyndáním celé přední části. Pak stačí nasadit do ní cívku s filmem, odrolovat ji dozadu a dolů přes expoziční plochu a zachytit film v cívce na druhé straně. V podstatě dost podobné uspořádání, jaké se dá najít třeba u Flexaretu. Film se navíjí kličkou po straně, roli počítadla hraje červené okénko v zadní stěně.

Jak se to chová:
Na foťáku nejsou uvedené v podstatě žádné parametry, takže jsem expozici jen odhadoval. Předpokládal jsem, že když je to tak jednoduché, bude to nejspíš zaostřené na nekonečno a optimalizované pro focení za běžného denního světla. Výrobce prostřednictvím nápisu uvnitř aparátu doporučuje film Goerz-Tenax, ale ty už jaksi nejsou k dostání. Vzhledem k tomu, že staré filmy prý nebyly moc citlivé, dal jsem do toho Ilford FP4 plus s ISO 125.
Tyhle odhady se víceméně potvrdily. Tipoval bych, že clony zhruba odpovídají výše zmíněným hodnotám (9, 11, 16), čas závěrky bude asi něco mezi 1/50-100. Každopádné je nutné aparát pevněji držet, už proto, že ovládání páčkou po straně není úplně praktické. Větší potíže jsem měl s B-režimem, kde jsem to neodhadl a dost podexponoval - chceme-li fotit uvnitř, tak se časy kolem 1-3 vteřin špatné zvládají. Foťák ale každopádně není i tak vhodný pro focení blízkých objektů, na nejrychlejší clonu začíná být scéna ostrá asi 3-5 metrů od fotorafa. Kompozice pomocí matnic na foťáku je obtížná - jsou malé a zrcadlově převrácené, takže je dobré nechávat si néjakou rezervu a zaměřit se především na střed scény. Vliv paralaxy při focení na výšku mi přijde větší, než třeba u Flexarety, je na to dobré myslet.

Co se týče posouvání filmu - zhruba jsem si změřil bezpečnou vzdálenost, která činí asi 5 půlotoček kličkou (=otočíme 5x o 180 stupňů). Ale zřejmě to jde i jednodušeji - na zadní stěně je červené okénko, které zobrazuje zadní stranu filmu. I na současném Ilfordu se totiž číslice odpočítávající jednotlivé snímky nacházejí na odpovídajících místech - při přetáčení jsem je viděl procházet. Žádného průniku světla přes okénko na citlivou stranu filmu jsem si nevšiml, ale byl černobílý a barevné prý na to bývají háklivější. Po vyvolání byl film místy poškrábaný ve směru posunu. Snímky, které byly mimo rozsah bezpečné zóny doporučené výrobcem filmu, nevyšly.
Vyvolávat a scanovat jsem to dával u Škody, čili je-li na pokusných snímcích místy prach, bude spíš z foťáku, než ze skeneru - rozhodně ho tam maj čistší, než já doma :-).

Fotky jsou tady - je tam celkem pět snímků z Tengoru (všechny, na kterých bylo aspoň něco - rozestupy mezi nimi jsem měl větší, než bylo potřeba) a pár doprovodných poŕízených při testování na digitál.

První vánoční předvádění 2010

Dneska proběhlo v muzeu v Jílovém vánoční předvádění - v podstatě trh s různými drobnostmi, který se koná po celé budově, a při kterém jsou rovnou i ukazována nějaká ta řemesla, v nichž ony drobnosti berou počátek. Před Vánocemi jsou tyhle akce tradičně dvě, druhé předvádění se bude konat v sobotu 11.12. od 9 do 16 hodin. Vstupné 50.- Kč, studenti a důchodci 30.-, děti do šesti let zdarma.

Protože je to poměrně pravidelná akce, nebudu se už dále rozepisovat a jenom přihodím pár fotek z dneška. Jsou spíš jen dokumentační (=výcvaky), ale je na nich vidět, kdo všechno se na předváděních předvádí.

Tady jsou.

Brno

Brno jsem doteď skoro neznal - kdysi jsem tam byl na přijímačkách a asi dvakrát tam někoho nabíral nebo vysazoval z auta při různých jeskyňářských akcích. Taky jsme tam jednou u nádraží málem přejeli Otakara Motejla, ale to je asi tak všechno.

Takže když se naskytla příležitost podívat se tam důkladněji, nemohl jsem říct ne.

Následující řádky budou spíš dojmologické, aby bylo grafomanii učiněno zadost a nezatěžovali jsme se fakty. Myslím, že to, jak Pražák vidí Brno bude určitě zajímat i ostřílené plotňáky. Alespoň nás Pražáky vždycky potěší, když nám cizinci ze Západu vyprávějí, jak se jim líbilo v našem městě!

Ještě než ale přistoupíme k popisu metropole nad Svratkou, zmínil bych, že jsme nebyli jenom v Brně. Cestou tam a zpátky po D1 jsme se s kamarády podívali taky k opuštěnému železničnímu mostu u jedné zátoky přehrady na Želivce a k Národnímu památníku odposlechu. A odhalili tajemství lapolu (to je tajné, jinak by to nebylo tajemství).

Takže Brno. Prvním, co našince udeří do očí, je převaha místňáků nad turisty, a to i v centru města. Další úder inkasuje od orloje na náměstí Svobody, který nicméně má své nepopiratelné kouzlo, i když vypadá jako... hm... eh... jako obří robot (říkal spolucestovatel Japok). Ostatní byli rovněž ohromeni údajně nadprůměrnou koncentrací použitelných hospod. V tom se moc nevyznám, ale nějaké tipy asi stojí za zmínku. Snídali jsme v Zemanově kavárně, která zřejmě patří k dražším podnikům, ale nesedněte si tam, když máte možnost poprvé v životě ochutnat brzlík. Mimochodem, kavárna je věrnou kopií téže kavárny, která ale původně stávala jinde. Dalším navštíveným podnikem bylo Panoptikum, trochu lidovější, ale furt na úrovni a navštíveníhodné. Poslední kulinární zmínku si zaslouží Zahřívárna na Zelňáku, specializovaný okénkový prodej teplých nápojů.

Spali jsme mastňácky v penzionu, protože nás bylo hodně a byty brněnské sekce Okouna nejsou nafukovací (navíc by tam bylo neslušné recitovat poezii) (interní narážka). Penzion se jmenoval U kašny a bylo to příjemné, čisté, klidné a levné (necelých 500/osobu) místo. Místní se sice trochu podivovali, že parkujeme rovnou u něj ve Francouzské, ale jejich údiv jsem nepochopil, nic špatného se tam ani jednomu vozidlu nestalo. Nevím teda, co jsou to ti "morgoši", kteří prý měli automobily odnést, ale patrně půjde o nějaké vybájené bůžky z brněnských legend.

Z nekulinárně-neubytovávacích brněnských lokací byly navštíveny následující. Popis bude sice poněkud vágní, k jednotlivým zmíněným i nezmíněným objektům je toho beztak na internetu dost, ale což:

1) Historické centrum města kolem Náměstí svobody. O orloji už byla řeč, ale taky je tam kašna a množství pěkných kostelů. Nedávno jsem četl, že Stínadla nemohla být v Brně, protože v prvním vydání Záhady hlavolamu bylo zmíněno, že Jindra Hojer se na Druhou Stranu přistěhoval právě z Brna. Některé boční uličky ovšem stínadelský šmrnc měly, to se týká ostatně i následující lokality, kterou jsou...

2) Zábrdovice a okolí Koliště. Trochu něco jako pražský Žižkov, akorát menší, placatější a je tam víc hezky oprýskaných baráků. Tenhle bod je ale jenom trochu vycpávka, abych sem dostal aspoň tři body, kdybych z toho náhodou někdy chtěl dělat prezentaci v PowerPointu, takže pojďme rovnou na...

3) Špilberk. Z pohledu cajzla je Špilberk něco mezi Petřínem a Vyšehradem, hradní a pevnostní kopec uprostřed města s dalekými výhledy, kasematami, různými parkovými zákoutími a podobně. Je to taky jedno ze tří přirozených center města, Špilberk je vojensko-správní, proti němu bych narýsoval nějaké duchovní centrum kolem Zelňáku (a to nejen kolem katedrály, ale i kolem přilehlých kulturních stánků) a obchodně-měšťanské okolo již zmíněného náměstí Svobody. Dovnitř do jednotlivých expozic jsme se bohužel z časových důvodů podívat nestihli, ale i procházka po hradbách a podzimním parkem měla něco do sebe.

Prostě toho bylo na víkend víc než dost. Ale i tak jsme Brno jenom naťukli a někdy bych dal repete.

Výběr fotek.

Jílové pod mlhou

Není moc co dodat, pár fotek z blízkého okolí muzea. Šlo víceméně o ten správný typ mlhy, co z ní neprší a je v ní vidět tak akorát, jenom ta hladina mohla být trochu nižší, aby z rozhledny na Pepři už bylo vidět, jak se to všelijk kroutí :-)

Fotky.

Mosazný objektiv

Neví, z čeho je. Snad z nějakého starého středoformátu nebo malého velkoformátu. Odhaduju ho tak na f3.5 150mm. Po aplikaci P6 reverzního mezikroužku, P6 adaptérua izolepy fotí. Všelijak, ale fotí.

Důkaz místo slibů.

5th Potlach in the Museum

In the context of Czech tramping, "potlach" is an occassional get-together, where tramps meet, sing songs and sometimes even play sketches, read short stories or poetry etc. The word itself is a playful combination of native "potlatch" of American Northwest and Czech word "tlachat" (to tattle), where the prefix "po-" indicates a process.

The Potlach in the Museum is an annual concert dedicated to tramp music - a combination of pre-WW2 schlagers, country, bluegrass and folk - organized by Regional Museum at Jílové u Prahy (my current workplace). Most visitors and musicians attending The Potlach in the Museum belong to an older generation, people who became tramps in their youth in 1950s-1960s. Songs played are mostly those written in 1920s-1960s, many of them being quite sentimental (friends leaving forever, old tramps remembering good old times etc.). This sentimentality is an important aspect of tramp music lyrics, but the genre includes also other themes like humour, descriptions of nature, adventures, love affairs or romantic (in terms of Byronian romantism) situations, possibly related to desperados, adventurers, gold miners and other extraordinary people.

The Potlach in the Museum is somewhat between a "real" potlach and a concert - it is quite informal and many attendees know each other, but it is also a more civil event than a typical potlach, because it is organized by an official institution, takes place in a city, there is no fire and most people come dressed in their normal clothing and not in clothes used for tripping.

This year's Potlach was a nice event with no special highlights (maybe except for the heat wave that struck our country this week), a continuation of a tradition established by our former director.

Photos are here.

Jílové a muzejní noc

Letošní muzejní noc byla poměrně komorní a většinu času jsem měl na starosti obsluhu promítačky, na které běžel dokument pana Herolda o jílovském zlatě a jeho historii, takže fotek bude minimum. Přihodil jsem ale aspoň pár jílovských zákoutí z odpoledne. Štoly tentokrát otevřené nebyly, ale v muzeu hrála kapela, konaly se zvláštní prohlídky a k ochutnání byly i koláče napečené šikovnými muzejnicemi.

Ozkoušel jsem taky zababkový Telemegor f5.5 180mm od Meyera ze Zhořelce, pořízený v podstatě za cenu redukce. Sklo funguje (až na zadřená vyšší čísla clony), byť ničím zvláštním nevyniká (i když je příjemně lehké a na Canonu vypadá zajímavě). Zajímavé ale je, že redukce na EOS je nasazena na vnitřním závitu o průměru 26mm. Což zřejmě není žádný obecně rozšířený systém (pominu-li nějaké obskurní videokamery), ale spíš závit, na který se teprve nasazovalo zakončení na Exaktu nebo M42. Zase víc součástek k experimentování...

Fotky.

110 let Posázavského Pacifiku

1. května 1900 byla průjezdem prvního osobního vlaku otevřena poslední část Posázavského Pacifiku, trať Skochovice-Jílové u Prahy. K tomuhle výročí jsme v muzeu v Jílovém otevřeli výstavu, která je zejména dílem Pavla Borského a mapuje historii téhle význačné železnice i její dnešní podobu.

Zahájení výstavy bylo spojené s dvěma jízdami parního vlaku, který vozil lidi z Prahy do Jílového a zpět. Fotek z toho moc nemám, pořád tam běhala spousta lidí (které bylo navíc třeba trochu organizovat), ale těch pár je tady.

Velikonoční předvádění 2010

Asi není moc co dodat, akce je to tradiční - párkrát do roka se v muzeu rozloží na dvoře a po expozicích stánky různých dráteníků, paličkářek, sklářů, zdobičů kraslic a dalších šikovných lidí. Do toho ještě pěvecký sbor, budka s páry v rohlíku a já na střídačku u kasy.

Pár fotek, hlavně účastníků.