Výročka na Boudě

Zde jest pár fotek z letošní výročky tetínské ZO na zrekonstruované Boudě. Rozhodně je to pro tenhle typ akce příjemnější a domáčtější prostředí, než ta hospoda v kulturáku, zvlášť, když praská v kamnech, voní guláš a čtou se usnesení.

Šárka

Leonard Medek. Michael Bronec. Ještě na začátku Písecká brána (nejmenuje se podle Písku). Bílá hora. Mohyla. Výhled na Bezděz, debata o Ještědu. Uvažování prostoru bitvy. První potok, podle kterého půjdeme, protéká u Světlušky, štoly hradního vodovodu s věžičkou snad od Plečnika. Kolem jsou pískovcové lůmky. Díra, kterou pamatuju odmala, je pečlivě zadělaná, asi aby tam nelezly děti. Propadnout dítě mezi těmi roxory, nevyleze ven. Bravo. Potůček se stáčí a spojuje se u zdi obory s Litovickým potokem, který pramení u Chýně. Počasí je zašeřené do modra. Ploty, plechy, stará tráva, blátíčko, vítr, fragmenty, cihly, zídky, zahrádkářské kolonie, pěšinky a vyhořeliny, doupata, produktovody, voda. Člověk těžko tady vznosná slova loví, igelity bílé budu sbírat v křoví? Vokovický dvůr sešlé žluté barvy působí místy opotřebovaně, místy uzavřeně, josefovsky. Někde kolem Džbánu se Litovický potok stává potokem Šáreckým, klopýtáme přes krtince po břehu, nalezena turistická známka s Prachovskými skalami, takže Michael nepřijde zkrátka. Restaurace pod Dívčím skokem, kdysi prý v držení pošahaných ochranářů, nyní spravovaná pánem, který věší na věšáky, je zhruba v půli výletu. Historek ze starých časů sejde se požehnaně, Leonard to tu po skalách prolézal coby malý capart i coby piknikující puberťák. Za decentně zrudněnou Jenerálkou začíná Tichá Šárka, už trochu nudnější, protože asfalt a vily. U vody Vltavy jsme za soumraku.

Fotky.

Rolničky na Požárech

Osamocený hlídač požárských lomů tiše zhasil lampu a nahlédl do tunelu, jenž vedl do opuštěné části areálu. Bylo to hojně navštěvované místo, stahovali se sem geocacheři, dobrodruzi, fotografové, geologové i pamětníci dávných vontských časů, takže troše toho ruchu se zde nemohl divit a běžně ho pomíjel.
Ale nikdo z nich, možná až na p. Oudu, sem nikdy nezavítal v téhle nekřesťanské hodině. A ještě k tomu v zimě. Dokonce i ten mudrující RNDr. z televize tu natáčel Podzemní Prahu v létě a kolem poledne.
A přesto zde dnes bylo rušno - hlasy, světla, postavy, hudba.

"Aby se sem v adventním čase nestahovaly nečisté mocnosti," pomyslil si hlídač a přeostřil na svých bifokálech na zelenou skvrnu v prostředku chodby.

O pět minut později bylo možno potkati v Řeporyjích postaršího muže v seprané uniformě nevýznamné bezpečnostní agentury. Běžel kupředu, s vigorem šílence a pro sebe si blekotavě pošeptával:
"Jsou tu! Jsou tu, všichni archoni zeleného stromku s netopýrem na vrchu! Sám osud, jenž třímá bílého králíčka! Surikata, jež jest nyní koněm! Ten, který skopává - vířivý chaos, šašek u vánočního stromku! Anjel, věčně pálící bělosť jeho, křídla, jež nikdy nevychází! Zavadilský Major! Waki - vačice s banjem! Ó ta, hudba, ta hudba, harmoniko, ne! Ne! Toho nelze odezříti, toho nelze odslyšeti!"
Hlas pomalu vytratil se směrem k Lužinám.

Toho bylo mu zříti.


Waki fotky.

Nové pověsti české v Brně

Nové pověsti české jsou momentálně v Baron Trenck Gallery v Brně na Kapucínském náměstí. Výstava potrvá do 27. listopadu 2011, oproti pražské instalaci v Musaionu je výrazně pobrněnštěná, což rozhodně není na škodu.

Křtili jsme tam včera "Folklor atomového věku", pár fotek z toho je přiloženo, ale jsou spíš orientačně-dokumentační.

V Brně bylo zimně lezavo, trochu smogu, ale míň, než v Praze. Zašel jsem aspoň do Labyrintu pod Zelňákem, na prohlídku téhle části brněnského podzemí. Jsem rád, že jsem se tam konečně dostal - a mimochodem - průvodkyně Zdenka(?) byla výborná a vtipná, nebýt z jiného regionu, asi tam chodím častějc. Potěšily i brněnské antikvariáty, i když peněženka tiše úpěla existenciálním děsem z vlastní prázdnoty.

Něco fotek tady (v době, kdy to sem dávám, Flickr nějak škytá, kdyby nebylo nic vidět, stačí snad chvíli počkat).

Moštování (a Pohádka)

Víkendová akce u A.+R. na chalupě. Příjezd v pátek do jasné, jinovatkové zimy, která je přes den ještě barevným podzimem. Tma chodí brzo, jabka ještě visí na jabloních, ale advent už je na obzoru.

V sobotu se zvedáme brzo, většina výpravy míří do Frauenthalu, já se ale vydávám pěšky na druhou stranu, kde mne čeká jedna pověstmi opředená ruina. Více o ní níže.
Cesta zpočátku vede do kopce, Šumava je rozlehle hornatá, za chladným mlžným oparem je vidět další a další hřbety, hřebeny a hvozdy.

U Svinné potkávám starý vápencový lom, tak trochu zarostlou jámu, skalních výchozů tu moc není, na protilehlé straně jezírka to ale zkrasovělo. Jeskyně by možná i byla kousek průlezná, nemuset se tam plazit ve studené vodě. Kruhová vápenka, která k tomu zřejmě patřila, stojí na protějším svahu u rekonstruované usedlosti. Je v nevalném stavu, ale zdá se, že ji někdo zajišťuje a opravuje.)

Sejdu do údolí k Javorné (nálada na chvíli překlopená ku vzteku, sakra) a pak zase zvolna vystoupám nahoru k Šukačce (zabírá zpěv starých vypalovaček). Vím, že to slovo kdysi mívalo jiný význam, ale stejně - Šukačka u Onoho Světa, to zní dramaticky. Zajímalo by mě, co říkají doma ti skauti, co tu mají základnu:
"Ahoj mami, jedu na Šumavu, máme s roverama z Bílýho orla výroční Šukačku"...?

U Suchých studánek vyvstávají na západě svahy Prenetu. Ptactvo obírá jeřabiny, vstupuju do lesa Divišovského a po asfaltkách a travou zarůstající lesní cestě pokračuju k Pohádce.

Pohádka má chumrnou pověst, vlastně jde několik pověstí. Kdysi se to tu jmenovalo Christlhof a říkalo se, že ti lidé, co tu žijí, jsou všelijací divní a obývání místa nosí neštěstí. Prý tu jednou taky zlynčovali čarodějnici. V době nedávné patřila poslední chalupa, která na tomhle krásně položeném místě zůstala, neblaze proslulému Ivanu Roubalovi. Vypráví se, že některé ze svých obětí zamordoval právě tady - a že tu straší. Svým způsobem je to docela typická legend trippingová lokalita - opuštěné místo, krvavá historie, jezdí sem mládež přenocovat (a překonávat strachy a popíjet a osahávat holky), kdesi by tu měla být umístěna i keška (nenašel jsem ani s nápovědou). Na podobných místech většinou straší právě vrah nebo nějaký jiný Hagen, ale vzhledem k tomu, že Roubal je pořád za mřížema, obcházejí tu prý zatím jenom duchové jeho obětí - a možná dřívější obyvatelé Christlhofu. Plus různé temné energie, samozřejmě.
Z internetových stránek, které se tomu věnují, je možné zmínit třeba tyhle (a bude zajímavé sledovat, jak se to celé bude vyvíjet dál):
Cache "Pohádka Ivana Roubala" (včetně shrnutí pár pověstí)
Pohádka na Zaniklých obcích
Prokletí šumavské samoty Pohádka (článek z Enigmy, několik opakovaných motivů)
Společenství drsných akcí (vandr s noclehem na Pohádce)
Oddíl Seonijská smečka na Pohádce
Noc v Pohádce (Moskyt; +video)
Na místo se vydali i odvážní novináři seriosního deníku Aha!
Svým způsobem asi nejstrašidelnější relevantní stránky
To by asi stačilo.

Z louky u Pohádky jsem se vydal na Hvězdník, kde se měl kdysi těžit grafit, ale žádné terénní stopy, které by k tomu šlo vztáhnout, jsem nenašel - vzhledem k blížícímu se večeru jsem ale ten kopec spíš jen líznul. V Čachrově je vcelku sympatická restaurace Šedlbauer, kterou provozuje pan Ježek. Vypadá to, že je to jeden z těch hospodských, které to baví.

Když jsem překročil potok u vodní elektrárny a začal zase lézt do svahu na protější straně údolí, akorát zapadlo slunce. Hřebeny a údolí se ztrácely v barevných stínech, viděl jsem koně běžet soumrakem. Z lesa natrefena chalupa tak akorát tou správnou cestou, ostatní přijeli až tak za půl hodiny.

Neděle proběhla ve znamení moštu. Jablka bylo třeba nanosit ze sklepa i setřást ze stromů, Terka myla (a zpívala si u toho, že Hitler má jen jednu a prokládala o Závišem), drtička drtila (dobře, tak já se na to Frago někdy kouknu), Honza s Románkem lisovali. Poslední várka byla zpracována akorát za soumraku. Mošt je výborný.

Fotky.

Acháty

Nízké mraky, vysoké mlhy. Silnici za Kařízkem obtéká letošní staré listí, slunce prostupuje oponou, za každým lesním hřebenem to dělá jinak. Král montanistů čeká ve Svaté Dobrotivé, včera rozesílal mailem pestré fotky proželezněných křemenců a achátů, které hledá na polích rozoraných a po večerech si je řeže na cirkulárce.
Vydali jsme se tedy za ním, za nimi a na ně.

"Táhle je to pole!"
Stavíme za Těněmi ve vysoké aleji.
"Ale nikdo ho nezoral... Klatě. Jedeme na Janovky."

Na Janovkách je les a ten je plný děr. Pinky starého železnorudného dolu jsou okousané motykami šutráků, bloumáme kolem a prohlížíme si barevné kamení, mezi stromy paprsky světla, krása, skoro tak nesmírná, jako v Netopejrově seriálu o focení z Roverské sosny. Já těm kamenům až tolik nerozumím, takže se mi líbí i kousky, co nejsou hezké. Přijíždí Blovičák, diskutujeme o tom, co bude dělat plebs populis, až nebude mít na plazmovou televizi.

Z Janovek přesun na další nadějnou lokalitu s bazaltovým tělesem a acháty. Rány kladívkem se rozléhají, skály se třesou, až se třesou i lidi pod skalami. Je tu plno pecek, ztuhlých láv a křemenných žilek.

"Ukážu vám Stroussbergovu železnici," navrhuje Blovičák:
"Je to odsud kousek," dodá a od kraje Tění pádí do lesa:
"Už to vidím."
Trať najdeme asi po půl druhého kilometru. Waki už čeká u aut a temně se mračí.

Mlhy padají:
"Nejsi náhodou Eurydyka? Vzaly bychom tě s sebou."

Podzim.

Pár málo fotek.

Divoká Šárka

Kterou cestou? Kde jsou další občas zmiňované štolky v okolí Jenerálky? Kdo zavěsil podzimní věneček na strom? Je voda v Roztočilce pitná? Jaký je rozdíl mezi křemencem a buližníkem? Proč nikdo neuklidí v podzemním lomu? Žahoura už znám, ale jak vypadá kundráp? Odkud skákala Šárka? Kde byla krystalová sluj? Bude letos tuhá zima, když je tolik žaludů? Jak se pozná jeřabina? Kde mají tu čokoládu? A kde se vzal ten žalud v kapse? Kdo nechává vzkazy na dlažbě?

Kde jsou ty fotky?

Jestřebí hory

Tentokráte na kole, potřeboval jsem toho objet docela dost.
Budiž ovšem předem řečeno, že jakkoli má kolo své nepopiratelné výhody, jde zároveň o jeden z nejneskladnějších předmětů na světě. Kdyby Jan Tleskač umístil do klece namísto ježka obsahujícího plánek rovnou model svého létajícího kola v přiměřeném měřítku, nemusel by se obávat, že ho kdy kdo vyjme. A kdyby jo, aspoň se ošklivě zraní o řídítka.

Neskladnost bickylu zvláště vynikne ve vlaku. Rychlíky směr Trutnov mají sice vyhrazené prostory pro přepravu spoluzavazadel, zejména jízdních kol, ale to kolo tam nejde umístit tak, aby někde někomu nepřekáželo - buď blokuje dvířka na jedné straně vozu nebo na druhé nebo je nutno ucpat chodbičku. Pořád je to ale samozřejmě pokrok oproti běžným vagónům, kde se převážet nedá vůbec, dokonce jsou tu stoličky, na kterých může cyklista sedět a vehikul přidržovat, zatímco kolem prochází mládež ověšená karimatkami, sportovními taškami (druhá nejneskladnější věc po bicyklu) a piercingem, která míří na festival v Trutnově. Prostor pro spoluzavazadla je ve vagónu vyčleněn na úkor toalet, což aspoň zadává příležitosti ke společenské konverzaci ("Ahoj kámo, hele, vole, sou tu někde záchodky?" "Ne, a už jsem vám to říkal před půl hodinou." "Hustý!").

V Trutnově se to všechno vysype ven. Normální lidi jdou na fesťák, já mířím do hor. Začátek je ke mně poměrně milosrdný, slézt musím až asi po dvou kilometrech, kde už se mi to díky zavazadlům na nosiči staví při příliš horských převodech na zadní. Prvním cílem (a pro dnešek posledním, táhne se k večeru) je dělostřelecká tvrz Stachelberg, ke které se dá poměrně pohodlně dojet po červené hřebenovce. Ještě, než dorazím na místo, se chvíli ploužím v huští a hledám zbytky štol nedostavěného vchodového objektu a staveniště kasáren. Nalezeno, ale žádný velký fárání to není, jedna je po pár metrech zavalená a druhá ještě projistotu zamřížovaná.
U samotného vstupu do expozice už nikoho nepotkám, tedy až na pár komárů, co se asi líhnou pod granátovými skluzy. Není jich ale moc a než večer pokročí, ještě jich ubude. Uložím se poblíž laviček, koukám do kraje, spím.

Ráno zbývají do otevření pevnosti dvě hodiny, rozhoduji se tedy, že pojedu dál a nebudu čekat. Je ovšem nutno vyměnit duši na předním kole, při tom plížení se křovím kolem štol se mi do ní vrazil jakýsi houštinný trn. U tohohle bicyklu je to má první výměna pneumatiky, při sjezdu do Prkenného Dolu u Žacléře upřímně doufám, že jsem tam to přední kolo pak zpátky uchytil správně, ale jsem tu, takže asi jo.

Žacléřské náměstí je po ránu trochu přivymřelé, v muzeu ale mají otevřeno a za návštěvu to stojí. Expozice je laděna převážně historicky a etnograficky, jedna místnost je věnována i hornictví. Z dočasných výstav běžela zrovna jedna věnovaná krkonošským laborantům a jejich umění vyrábět z bylin rozličné léčivé lektvary a masti. Jo, a mají tu oba díly knížky V. Jiráska "Ve znamení mlátku a želízka", které mapují dějiny hornictví v Jestřebích horách. Já už jsem si je vezl s sebou, ale stojí to za zmínku, protože jsou špatně k sehnání.

Z centra Žacléře pokračuji po silnici kolem hasičárny k uhelnému dolu Jan Šverma. Teda aspoň v mapách je to značené jako silnice, realita je poněkud skromnější, řekněme lesní cesta, ale jet se po tom dá. Zajímavostí jinak nikde moc neznačenou (a když, tak blbě) je malá a pěkná šachetní budova dolu Jiří, která stojí na kopečku hned na kraji Žacléře. Je součástí naučné stezky "Po stopách J. A. Komenského", asi tu Komenský fáral, bo co.
Důl Jan Švera stojí hned pod kopcem a je nepřehlédnutelný, zejména díky svým dvěma těžním věžím, které už jsem tu ani nečekal. Pečlivě se o něj stará jakási firma, která tu prý naváží toxické svinstvo do podzemí a nazývá to rekultivací, říkali v televizi. Každopádně na mne ta okolní oblast působila tak nějak divně chmurně a číhavě, jako bych byl na konci světa krátce po nějaké katastrofě, kdy lidem ještě plně nedošlo, že k něčemu došlo. Prostě ještě jezdí autobusy, ale za chvíli už je třeba vydat se k hotelu Ozon. Dojem byl asi hodně podtržený tím, že se blížila oblaka šedá, zvedal se vítr a vypadalo to, že začne pršet. A taky tím, že jsem vlastně na konci světa byl, nebo tedy aspoň na konci Čech.

Pršet začalo o kousek dál, v místě, které jako by v sobě tu číhavou pošmournost koncentrovalo - u staré cihlové budovy poblíž štoly Prokopi. Dovnitř pořád vedly dráty, i jističe u vchodu vypadaly nově, ale zezadu se otevíraly nezajištěné dveře do vybydlené předruiny s propadlými stropy. A dveře hlídal ještěr nebo drak vytesaný v pískovcovém futru, díval se takovým tím pohledem, ze kterého člověk pochopí, proč se dračím žilám říká zrovna "dračí". Vedle něj na dveřích zavěšeny šnečí ulity jakéhosi sudetského vúdú, uvnitř obvyklý bordel, byl jsem docela rád, že jsem nenašel posledního obyvatele viset z trámu nebo tak něco.

Tuhle část Čech uzavírají nepřehlédnutelné Vraní hory, vysoké kopce, které spadají strmými svahy do Čech, ale většinou svého těla už leží v Polsku. Jedno z těch neznámých kapesních pohoří, kde málokdy kdo byl. Podobně jsou na tom v okolí ještě třeba hory Javoří. Hranice Vraních hor jsem překročil nejspíš u pozoruhodného viaduktu v Bernarticích, zbývalo jen přečkat nejzuřivější déšť na autobusové zastávce (kolem projíždí cikán s koněm taženým chariotem se sedačkami z Dacie) a pak se vydat rozhlodanou silničkou nahoru po úbočích. Cesta značená v mapě jako "zpevněná" se brzo stala polní pěšinou, ale projít se naštěstí dalo a za chvíli už jsem stál na hřebínku zvaném Rybníček nad Bečkovem. A kolem haldy a zadeklované šachty...
Většinu informací jsem si o nich pak zjistil až doma. Těžba tu zřejmě započala v roce 1952 na dole s dobově příznačným jménem Novátor. Soudruhům šlo o uran, který se tu v okolí vyskytuje v uhelných slojích, a když uran časem vytěžili, přibrali to uhlí taky. Je to zvláštně zastrčený kout. Na jednom z konců hřbítku se dosud nachází značně rozpadlý areál bývalé jámy č.3, architektonicky zajímavý mimo jiné jakýmsi atriem v hlavní budově. Důlní budovy byly ale druhotně využívány JZD, takže kdo ví, co je přesně z jaké doby.

Bečkov, to je víska překvapivě živá na to, že se sem jede po asfaltkách přezastrčených a celé údolí míří už do Polska. I když část té živosti mají asi na svědomí rekreanti. Býval tu prý mimochodem krom těch dolů i vápenný lom s vápenkou, ale ten jsem nehledal. Místo toho jsem projel po louce k hranici a pak chvíli tlačil kolo do kopce, abych odbočil na polskou modrou. Měla totiž vést podle dalšího zaniklého uhelného dolu, tentokrát už na polské straně. Ten jsem ale šťastně minul, orientoval jsem se podle poslední zbývající budovy, ale v té jen pár Poláků debatovalo nad traktorem a k patkám těžní věže, které by podle ortofotomapy měly být kousek nad tím, už jsem se nevracel. Terén jest ostatně dosti zneprzeglednen čerstvě vysazeným lesem. V Okrzeszyne jsem to stočil dolů podél vody ke státní hranici a zanedlouho zase vyjel do Čech, kde se mi na frekventované silnici urval nosič na kole. Naštěstí to šlo celkem slušně zaimprovizovat gumicukem.

Dalším cílem byl po průjezdu Chvalčí uhelný důl Celestýn. Leč objekt se nachází v majetku Policie ČR, na výzvu račte zastavit, vstup zakázán, střelnice, děkujeme. Stejně tak oba velké důlní areály u Radvanic nebyly moc fotogenické, kdysi tu prý aspoň hořela halda, ale tu už uhasili. Jednu fotku jsem alespoň pořídil u dolu Bohumír poblíž Jívky, ale bylo mi nutno odtamtud rychle vypadnouti - bouře a černá tma mordorská, které se už nějakou dobu točily kolem, se rozhodly vydat na jihovýchod a podrobit mne horizontálnímu dešti a všemu dalšímu nečasu. Do Jívky jsem šlapal docela rychle, zvlášť, když bylo nutno ujet pár stovek metrů po holém hřbítku osázeném elektrickým vedením, za kopcem hromy divo bily a nebylo se kam schovat. Zcela mokrý dorazil jsem do autobusové zastávky ve vísce pod kopcem a strávil tam asi půl hodiny ve společnosti kontejnerů na tříděný odpad a shnilých švestek.

Po dešti jsem začal pomalu na nějaký příznivý převod stoupat do svahů Jestřebích hor. Měljsem v plánu vyjet na hřeben, zapadnout tam někde do lesa a nejlépe se usušit v nějakém pěchotním srubu a přenocovat tam. Ještě jsem se ale stavil u Tmavého dolu (dříve těžba uhlí, dnes ukládání důchodců) a u pěchotního srubu T-S 26 (expozice, ale momentálně bylo zavřeno). Na hřebeni u Odolova jsem si všiml ještě jednoho pěkně oprýskaného bývalého důlního areálu, ale fotky nebudou, jelikož při bližším ohledání bylo zjištěno, že je to věznice a ty se fotí nerady. Pokračoval jsem tedy dál lesem po Panské cestě k severozápadu a vyhlížel noclehuhodný bunkr, ale byly tam jenom řopíky, do kterých se mi nechtělo, linie TO se se silničkou nějak míjela. Nakonec jsem nocoval v lesní boudě či turistickém přístřešku na křižovatce.

V noci sen - pobýval jsem u jakéhosi společenství, které mělo nějaký podivný zasvěcovací rituál. Jeho první krok spočíval v kropení vodou, jakési analogii křtu, druhá fáze byla noclehem v lese v nějakém chatrném přístřešku a vzdorování panice, která se měla dostavit. Na sáčku od polévky jsem si přečetl rady pro podobnou situaci v mystériích bohyně Kálí: "Vyskoč rohu nahoru" Přemýšlel jsem, co to znamená, a dospěl k názoru, že když člověka uzavírá ten roh (jako se stává civějící kočce z Neftipných ftipů), má si všimnout, že ten roh je tvořen zdí a na tu zeď vylézt, čímž získá novou perpektivu. Ale pořád si nejsem jistý, jestli to tak bylo myšleno, bylo-li to vůbec nějak myšleno. Jo, a taky jsem byl na společné rodinné oslavě rodiny jednoho kamaráda, kterého jsem dlouho neviděl, a asi i nějaké další věci.

Rano jsem jel dál po hřebeni a pod Žaltmanem zamířil dolů po serpentýnách po žluté. Tudy už probíhá jedna z větví místní naučné důlní stezky a i těch uhelných dolů je tu víc. Portál dědičné štoly Xaver alias U Buku alias Pětiletka je bohužel v uzavřeném areálu masny, ale je aspoň trochu vidět od silnice. Žlutá od Xavera pokračuje po trase býalé koňky do Malých Svatoňovic. Zde stojí za to zmínit, že kromě koněk a úzkorozchodných železnic byly na úbočí Jestřebích hor taky svážné dráhy řečené "bremsty", ale všechny, co byly v okolí, se mi tentokrát podařilo nějakým řízením osudu minout.

Malé Svatoňovice jsou rodištěm bratří Čapků, pročež se zde každý podnik jmenuje nějak jako Salamandr nebo Dášeňka. Případně je kousek odtud taky Lotrandova hospoda, ale ta je až v Odolově, působí dosti zavřeně a je ověšena cedulkami "soukromý klub" - asi tam chodili lidi. Cestou od ulice, co vede k železničnímu přejezdu, k areálu bývalé štoly Ida (dnes všemožný průmysl) je mimochodem povrhová expozice různých důlních vozíků, lokomotiv a další techniky, která není značená na mapách. Stojí přímo na trase bývalé úzkorozchodky, která vedla právě k Idě. Idu jsem ale objel zespoda kolem haldy, podnik je zřejmě neprůjezdný.

Pak už bylo nutné vystoupat přes Strážkovice zase k sedlu u Odolova. Mimochodem, díky památníku na průchod Rudé armády těmito místy je to tam takové trošku dukelské. Druhá varianta byla jet do Rtyně do muzea, ale přislo mi, že vydám-li se horem, bude tam téch památek víc. U Panské cesty směrem k Bohdašínu například stojí památník nejhlubšího místa dosaženého při těžbě uhlí pod Jestřebími horami a taky kříž na památku posledního důlního neštěstí, ke kterému tu došlo v roce 1989. O kousek dál je pak v terénu vystaven kus zkamenělého dřeva - araukaritu - ale araukarity jde v okolí potkat i jinde, třeba u válečného památníku ve Strážkovicích. Vyskytovaly se tu ostatně často, leckde k nelibosti horníků, protože kus araukaritu ve stropě chodby je snadno přehlédnutelným "špuntem", který jen čeká, aby mohl vyklouznout někomu na hlavu.
(Jaký zvuk vydává kus padajícího stromu uhnilého už před miliony let, řítí-li se na někoho, kdo ho nestihne uslyšet?)

Do údolí jsem se vydal v Bohdašíně, kde jsem i nabral vodu u pumpy. Chutnala ovšem zvláště železitě, jako by tam chyběla cedule informující o tom, že jde o vodu minerální. Ale asi byla jen zvláště uleželá, radši jsem ji rychle v malé občerstvovně v Kosteleckých Končinách zazdil česnekovým langošem a primátorsko-náchodskou limonádou (to není eufemismus, ten pivovar dělá i bublinkové vody). Sjezd přes Radechovou do Náchoda byl příjemný, pěšky bych to ale teda po asfaltu šlapat nechtěl.

V Náchodě začala po etapě důlní další etapa bunkrová, je jich tu zpřístupněno hned několik. V Bělovsi dole v ulici Kapitána Jaroše je pěchotní srub N-S 84 "Voda", snadno přístupný i osobám líným. Lidé udatnější mohou vytlačit kolo po zelené značce nahoru svahem nad lázněmi, až se dostanou ke srubu N-S 82 "Březinka", který je zrekonstruován do podoby z roku 1938. Nad ním v lese je ještě zpřístupněn N-S 81 "Lom", kde je vystaveno všechno, co se do Březinky nevešlo nebo kvůli zachování rázu tamní expozice ani vejít nemohlo. Odtud je pak možno pokračovat buďto po naučné stezce dál k Dobrošovu nebo po silničce dolů k N-S 71 "V sedle", známějšímu spíš jako Kahan III. Byl totiž v rámci nechvalně známé akce Kahan, která jinak postihla třeba i pevnost Hanička, přestavěn na tajné pracoviště StB, které mělo zajišťovat komunikaci s rozličnými státními orgány, se zastupitelskými úřady, československými obchodním loďstvem a jinými podobnými různými. Prohlídku jsem stihl na poslední chvíli, děkuji pohodovému panu průvodci.

Co už jsem nestihl byly otvírací hodiny pevnosti Dobrošov. Dal jsem si tedy aspoň v Dobrošově večeři a šel přenocovat na stropnici N-D-S 72 "Můstek", kde je vybudována vyhlídková plošina. Obzory epesní, škoda, že jsem tentokrát už nepobral stativ. Noc byla trochu chladná, léto holt končí.

Ráno následoval dlouhý a příjemný sjezd dolů do Náchoda, jen bohuže trochu přerušený stoupavou silnicí k Vysokovu, měl mě název obce varovat. Z Náchoda to totiž do Prahy bez přestupů nejede, takže je lepší přesunout se s kolem až do Starkoče, což je velké nádraží u malé vísky, trochu něco jako Jedlová. K návratu do Prahy už není moc co dodat, jen že vlak byl nějak zaplněnější, takže jsem sdílel prostor pro zavazadla s partou vcelku příčetných ruských hiphoperů vracejících se z HipHopKempu. V Praze už jenom troška kličkování po Starém Městě a je hotovo.

Fotky jsou tady.

Orličky, pevnosti

Týden s rodinou na chalupě. Krátce po slunovratu, dny jsou dlouhé, ale noci tak nějak pořád taky. Ze začátku hodně prší, voda se tlačí do údolí, meteorologové v televizi si mnou vousy. Nezvyk, tahle televize, furt mít cizí lidi doma. Matýsek objevuje zahradu, loví, pere se, šplhá po bezu nebo vrní, pospává a ocucává deku. Máma uklízí, táta píše, sestra spí. Já taky píšu, jde mi to rychlejc a líp, než doma.

Objíždíme pevnosti a další památky. Skutina - nedokončená, ale dobře vybavená, podzemní vzduch, svérázný průvodce. Ze střílny kouká spřažené dvojče, z hlubin bunkru se ozývá mobilizační call to arms. Pomníky vzepětí a odhodlání, které padlo na čumák, nějak jim pokaždé rozumím zas o trošku víc. Vedle je srub Jaroslav, exponáty historicky podivně namíchané, ve výstavce domácích strojků si přijdu jako vy víte, kde. Cestou zpátky hledáme archeoskanzen Villa Nova, polozemnice, ohniště, kozy, mladí nadšenci, staří učenci, táborově - living history atmosféra. Dobrá náhrada k látání děr.

Králíky a okolí. Bunkr vedle bunkru, v každém druhém muzeum.
Ke vstupnímu objektu pevnosti Hůrka přijíždíme těsně před zavírací hodinou. Míjím poslední turisty, průvodci zavírají těžká ocelová vrata do chodeb, které vedou k dalším srubům a dělostřelecké věži. Kolem tuny betonu, podzemí dýchá vlhkem a starým kovem, na zemi bedny od munice. Jdu si alespoň koupit od pokladního informační brožurku.
Do pokladny přichází také obrýlená slečna průvodkyně, zhruba mojí fyzické konstituce. Usměje se na pokladního a hláskem tenkým něžným konipáskem povídá:
"Pevnůstka už šla spát..."

Odshora z Berghöhe je vidět Králický Sněžník, přísahal bych, že na jedné z fotek se v dáli krčí i sokl se slonem. Byl jsem u něj naposled asi někdy kolem roku 1992 při zimní expedici na Bystřinu. Vybavuju si divokého horala Pala, kterému na dvorku chaty, ve které jsme spali, visely kusy vyvržené kozy a který se s námi dorozumíval hlavně slovy "Kurňa!" a "Hombre, poď dělat dříví!" Opředli jsme ho kanibalským mýtem. Taky si vzpomínám na drsné noční přesuny na chaty Hubertka (zamčeno) a Babuša (klíč nalezen, nocleh na úzké lavičce). Na účastníky nějaké psychoakce jménem AlterEgo, které jsme střídali a kteří viseli na schodech s bílými maskami na obličejích, zatímco jsme si stěhovali po podkroví batohy. Na malůvku esenbáka v kuchyni na Bystřině ("Sojka bonzačka a nadstrážmistr Hrdla Petr"), na zadní místnost s matracema, kde jsme poslouchali rádio, kterému jsme podle záhrobní dikce Petra Spáleného přezdívali "stanice Tutanchamon". Recitoval tenkrát verše Jana Skácela:

Bývá nám ticho jako dětem zima
tak dávno není kdy
vymlouváme se na jindy
a dlouho budeme se ještě vymlouvat

Jsme jako potmě vypáraný steh
a co vše nevíme a co jsme neslíbili

Jsme jako vzhůru obrácený déšť
Jsme naruby v té chvíli
kdy pravda podobá se prstu na ústech

V okolí Hůrky navštíven ještě K-S 14 "U cihelny", dále pak vojenskohistorické muzeum hned vedle a cestou zpátky expozice v K-S 32 "Na růžku". Nad Roktynicí mě pak sestra vysadila u Haničky, jdu zpátky pěšky, podvečerem po hřebeni kolem dalších a dalších bunkrů až na Anenský vrch. Když jsem tu byl minule, podivoval jsem se, proč tu stojí vztyčený menhirovitý kámen. Od té doby vedle kamene vyrostla ještě rozhledna, výhledy široké a daleké - Králíky, Adam, Litický Chlum, Zakletý, Broumovské stěny, Hejšovina a v dálce nějaké hory u polské hranice. Možná Soví, možná jedny z těch za Broumovem, co je zná jen Netopejr.
Dolů lesem, kolem kabelové studny, louky s posedem a Madonky.

Cestou z chalupy se ještě stavíme v Josefově. Josefov, to jsou oprýskané zdi, slunce na kočičích hlavách, staré průchody, vůně, které z Malé Strany vymizely před patnácti lety, zapomenuté varty zbytečných vojenských útvarů, kozy pasoucí se na bastionech, vrzavá dřevěná vrata do schovaných dvorků, žluté omítky, červené cihly, děravá okna, pověšené prádlo, úzká domovní schodiště, Stínadla...
Jeden z důvodů, proč se tu cítím trochu jako kdysi, došlo mi to až v Praze: ve starých kasárnách jsou leckde byty, ale hlavní vchody do domů zůstávají často otevřené do ulice. Jen tak, aniž by uvnitř byla hospoda nebo krám. Kdo nakoukne dovnitř, uvidí staré věci, zaprášené schody, pootevřená futra do kuchyně...
Zvláštně namíchané město, naposled jsem podobné vjemy potkal snad na jednom velkém dvoře ve Střelských Hošticích, taky nějaký bývalý útvar.

Ještě pár fotek, ale chybí jim trochu možnost rozhlédnout se, cítit vůně a procházet prostorem.

Rabštejn - Janská

V údolí mezi Českou Kamenicí a Janskou se nachází poměrně rozsáhlý komplex německých podzemních továren. Vyrůstaly tu od roku 1942, kdy nacistický stát zabavil zdejší přádelny a poskytl celý areál firmě Weser Flugzeubau G.m.b.H. vyrábějící v licenci různé typy vojenských letadel. V roce 1944 byla výroba rozšířena a přesunuta kvůli narůstající hrozbě bombardování do podzemí pod krycím jménem Zechstein. V údolí vyrostl koncentrák, vězni žijící zde v dosti bídných podmínkách byli nahnáni hlavně na ražbu štol a jen částečně do výroby. V roce 1945 se koncentrační tábor plynule přeměnil na obdobně brutální internační tábor pro rozličné "osoby nepřátelské Československu". Výroba ale pak už nebyla obnovena a od roku 1952 využívala podzemí armáda jako sklady munice a pohonných hmot, od roku 1968 připadla půlka sovětským okupačním vojskům. Po roce 1989 zapracoval poměrně usilovně zub času, postupně zde ale vznikla i podzemní expozice.

Jel jsem sem na půl dne, začínal jsem v Kamenici, starých fabrik je kolem spousta. První menší podzemní objekt, nevím, co přesně, měl být u čističky za střelnicí, ale byl už zřejmě na pozemku střelnice a nedalo se k němu dostat. O kus dál následuje areál bývalého koncentráku, dneska tu stojí památník, základy pár budov a zabetonovaný Einmannbunker. Navazující část údolí je zřejmě v okolí docela populárním místem pro výlety, potkal jsem tu docela dost lidí, od korzujících párků se psy až po partu místní mládeže na výzvědách. První větší podzemní objekt (sklad XXV) je uzamčen a nepřístupný, druhý (komplex XXI-XXIV) je uzavřen, ale krz vrata se tam dá aspon nakouknout. V krytu za fabrikou je již výše zmíněná expozice. Systém podzemních nádrží u Janské jsem obhléedl jen letmo, většina vchodů je na okraji soukromého pozemku pod svahem, kam jsem nelezl - a navíc tam taky choděj exkurze.

Pár fotek.

Opičí hory

Vážená slečno Boženko,
posílám Vám doplňující připomínky k aktuální zprávě z vandru, jejíž návrh jsem Vám zasílal za účelem zveřejnění na internetu. Titulek „Opičí hory“, nad kterým jste se pozastavovala, prosím, ponechejte. Jde o zlidovělé pojmenování Slavkovského lesa, které pochází z let 1946-1954, kdy se zde krátce nacházel vojenský výcvikový prostor, a které je zřejmě odvozeno od opičáren, které tu museli záklaďáci provádět.
Tu pasáž, ve které popisuji cestu Svatavou do Sokolova a následné motání se po městě, můžeme, myslím, trochu seškrtat. Zachoval bych ale úvodní rozklad o místním hornictví, zejména o těžbě hnědého uhlí pod horami, starém dobývání cínu a také pár slov o uranu. Právě zřízení uranových šachet bylo ostatně důvodem zrušení již zmíněného vojenského prostoru a hodilo by se také někde připomenout, že nejen v Jáchymově, ale i tady byly tehdy lágry.
Tuhle část textu pak můžeme hodit trochu víc do kontrastu s popisem přírodního charakteru oblasti. Ta je sice na jednu stranu poměrně pustá, na druhou stranu ale nejde o pustotu doupovskou, nýbrž o regulérní hospodářskou krajinu s lesy a pastvinami. Celkově takový krušnohorsko-šumavský dojem, ale bez extrémů, možná je v tom i kousek Brd, nějak to prostě zaonačte.
Přikládat mapku asi nemá smysl, stačí uvést, že jsem šel přes Krudum k Litrbachům, tam přenocoval a pokračoval na Krásno, Horní Slavkov a (po dalším noclehu) Svatošské skály a Loket. U Krudumu bych vypíchl částečně zrekonstruované základy starého hornického kostelíka (příjemně prosté místo!) a rozhlednu. U Čisté by se asi hodilo doplnit pár odkazů o cínovém dolu Jeroným, oproti tomu uranovou šachtu č. 20 bych asi opomenul, i když tam po ní zbyla velká halda. Rozhlednu na Krásenském vrchu můžeme srovnat se spirálovým minaretem ze Samary. Prosím, zdůrazněte otvírací doby muzeí ve Slavkově a Krásně, totiž hlavně to, že tam mají zavřeno i v úterý! Jinak ale myslím, že jezdit na vandry o všedních dnech je docela dobrý nápad, v lesích je málo lidí, a když náhodou slezete do vesnice, všude mají otevřeno a i spoje jsou lepší.
Co se týče těch dušezpytných pasáží (neříkal bych tomu přímo „emo“, ale Váš názor vám neberu), máte pravdu, můžeme je seškrtat, třeba tam jenom nalinkujte Darmoděje, co já vím. Poslední dobou nevím skoro nic, a to prý že člověk ve stáří zmoudří! Mimochodem, víte, že mne včera poprvé pouštěla mládež sednout v tramvaji? No nic, nechme to uležet, ostatně, čím déle se to nechá, tím víc pak člověk vzpomíná jen na to dobrý.
K těm fotkám na konci můžeme přidat nějaké zavzpomínání na knížky Zdeňka Šmída, vím, že vy tam dole na sekretariátě máte trochu jiné zájmy, ale zkuste se trochu vžít do mé kůže a zabásnit si v těchto místech o tom, jak by bylo někdy fajn sjet si Ohři. V Lokti se dá trochu připomenout zase Jára Ježek a Čp. 8, výběr hudby nechám na vás, já si je teď pouštět nebudu, není to kapela na každý den a tak vůbec.
Fotografie nalinkujte, prosím, všechny.

děkuji,
J. P.

PS.: Otiskněte, prosím, pouze původní text se zapracovanými připomínkami, ne tento dopis! Omlouvám se, že Vám to takhle zdůrazňuji, ale poslední dobou mám pocit, že si lidi nerozuměj.

Dvakrát kolem Bojovského potoka

Někdy ve třetihorách tekla napříč Čechami řeka. Část směru toku sdílela zhruba s dnešní Sázavou. Jižně od Prahy se ale nestočila k severu, jak je v povodí Vltavy v současnosti zvykem; namísto toho se hnala dál k západu, dokud nedotekla někam k Hořovicům. Odtamtud už zamířila proti proudu dnešního Rakovnického potoka a pod Krušnými horami (které tam tenkrát ještě nebyly) se v blízkosti soptících sopek vlila do rozsáhlých jezer, kterým budeme jednou radostně děkovat za hnědé uhlí.

Nevím, má-li tenhle tok vlastní svébytné jméno, ale zasloužil by si ho (a možná by si zasloužil i zahrát si v nějakém fantasy románu). Přijde mi, že je to nejdůležitější zaniklá řeka Čech.

Ale proč se tu o ní tak zeširoka rozkecávám:
U Jílového už tehdy vystupovaly na povrch tamější zlaté žíly. Řeka tam nabrala zlatonosné horniny, nadělala z nich štěrk a ten pak ukládala na mnoha místech v jihozápadním okolí Prahy - u Zlatníků, u Všenor, u Srbska... a u Klínce.

Nejpozději ve středověku si někdo všiml, že se rýžováním v náplavech Řeky dá přijít k penězům. Možná byli tím "někým" mniši z Ostrovského kláštera. Věc měla ale jeden háček - od dob třetihorních se říční síť trochu změnila a původní usazeniny se nacházely na vysokých terasách nad dnešní Vltavou a Bojovským potokem. Dá rozum, že vysoko na kopci se rýžuje hůř, než dole u vody. Nicméně i tak se to vyplatilo a na několika místech vznikla rozsáhlá rýžoviska s kutacími šachticemi, které sloužily k dosažení těch správných vrstev, a se sítí kanálů na přivádění vody.

Dvě asi nejzajímavější lokality téhle středověké těžby zlata jsou u Klínce a Měchenic. Díky svému rozsahu stojí asi za zmínku i třeba těžební areál v Jílovišťském lese, ale jen u Klínce a Měchenic se dochovaly i staré štoly.

Jak bylo řečeno výše, zlato se tu nacházelo ve štěrkových sedimentech. Štoly tudíž nesloužily přímo k jeho těžbě - namísto toho odváděly vodu z rýžovisek přes skalní hřbítky a zřejmě byly i hlavním místem, kde se rýžovalo. Je v nich totiž možné najít stopy po úchytech pro různá technologická zařízení, snad zejména pro splavy. Což je technické řešení u nás unikátní.

A teď už k jednotlivým místům a procházkám po okolí...

I. Klínec
Ke Klínci jsme tradičně jezdívali "na Dohodu", totiž na posvátná oddílová místa, na nichž byli Argonauti v roce 1977 založeni. Dohoda byla díky své tradičnosti výpravou s dosti pevně daným programem, který zahrnoval (a vlastně asi doposavad zahrnuje) příjezd do Klínce, prolezení štolou, soupeření o bonbony (bonbon ztrácí ten, kdo cestou od potoka řekne "ano", "ne" nebo "jo"), vykopání oddílového pokladu, míčkovku a vaření soutěžního guláše.
Do štoly jsme tudíž lezli pravidelně, ale netušili jsme, kde se tam vzala. Zato jsme brzo vytvořili pověst o tom, že tam kdysi zahynul jeden člen, který si tam potají vařil guláš a schoval se tam, aby mu ostatní nevykoukali recept. Zadusil se ovšem kouřem (a asi i tajemnými výpary z kotlíku) a od té doby tam straší a vždy si odnese posledního, kdo štolou prolézá. Poslední, co prý nebožák uvidí, je obří kotel s gulášem, který čeká na poslední přísadu. Duchovi se říká podle toho guláše "Guláš", je to trochu podobná situace, jako s panem Glokvou a jeho bedničkou.

O tom, co je tahle štola, zvaná též Korábka nebo Čertova díra, zač, jsem se časem dozvěděl a i se tam občas znova podíval. Při té příležitosti jsem si mimochodem všiml, že jsou v ní místy namalované lebky, dozajista upomínka na Gulášovy oběti.

Teď na jaře jsem se tam stavil cestou do Hvozdnice, kde jsem se účastnil za muzeum na faře besedy o trampské historii zdejšího povodí. Opět o trochu odborně fundovanější, našel jsem si o totiž o zdejší těžbě zlata jeden článek od pana Litochleba a spol. Věděl jsem tudíž už, že komora u vstupu do štoly není jen tak ledajaký výlom, ale že v ní kdysi stálo nějaké sofistikované rýžovací zařízení. A že prahy, které jsou ve štole, snad mohly taky sloužit k zachytávání nějaké frakce propíraných sedimentů.
Krom toho zmiňoval článek i mně do té doby neznámou existenci "Západní štoly", která leží kousek od té velké. Místo, kde by měla být, jsem našel, ale je tam jen takový zatopený výlom, skoro mi přišlo, že tam jen zkusili štolu vyrazit a pak se na to vybodli, ale její původní ústí nakonec může být už zanesené.
Zajímavé je, že běh štoly (štol?) na povrchu sledují i příčné kanály přes skalní hřbítek, kterých se v okolí ostatně víc.

Mimochodem, v okolních lesích jako by za soumraku něco obcházelo a Guláš to není, spíš jako by to byl ten velký kanec, který mne cestou do Hvozdnice nehnutě pozoroval z deset metrů vzdáleného úvozu. Možná má co do činění s těmi mohylovitými kopečky na kraji svahu o kus dál, které určitě nejsou pozůstatky po těžbě - a snad asi ani mohylami.

Fotky.

II. Měchenice
O týden a něco později. Venku bylo hezky, nahlédl jsem tudíž do IDOSu, sundal pyžamo, hodil na sebe zelený kalhoty (a pár dalších drobností) a vyrazil na poslední chvíli na vlak. Který jsem úspěšně nestihl, ale aspoň je v Braníce ta nádražka.
Další vlak jel jenom do Vraného, což ale nevadilo, i tak byl při cestě další areál staré těžby zlata podobný tomu klíneckému. Taky zmiňovaný v onom článku.

Tohle místo se nachází vysoko, převysoko na hraně svahu nad údolím Bojovského potoka, co by kamenem dohodil do Měchenic. Základní konfigurace středověkého rýžoviska je tu podobná jako u Klínce, i když tu asi víc místa zabírá plocha pinkoviště s obvaly po šachticích a vlastní vanovitá dobývka je trochu menší. Část jí ale ukousla moderní skládka zeminy.
Z dobývky vedly dvě štoly, jedna menší a druhá větší. Ta menší je po pár metrech zasypaná, ale ta větší je vážně větší - její portál je středověce úzký, ale přitom asi 3-4 metry vysoký. I v něm zřejmě stála jakási rýžovací konstrukce, uvnitř je ostatně možné identifikovat jakési záseky pro upevnění čehosi. Směrem k dobývce se štola postupně snižuje, na povrch z ní pak vychází ukloněný komín, kterým patrně dovnitř pouštěli vodu. Dneska už tudy, narozdíl od Klínce, nic neprotéká, ale působivé to je.

Odjížděl jsem opět z klínecké zastávky, od Bojovského potoka. Cesta-necesta mě k němu zavedla podél jeho přítoku tekoucího od Trnové. Je to u té Trnové takové zvláštně kanadsky bezcestné údolíčko, nejlíp jít přímo potokem, než po strmých svazích kaňonu se zvířecími pěšinkami. Sem-tam se možná najde zbytek staré lidské cesty, ale vypadalo to, že tudy nikdo moc nechodí - a že se zase něco podvečerního dívá a podivuje.

Kanec přeběhl a s tichým funěním majestátně vystoupal do svahu.
Vsadil bych se, že to byl ten samej.

Fotky.

Blaník

Okolo Blaníka je kraj takový patchworkový - lesy, vesnice, kopce, potoky. Málo jednotících hřebenů, jen ten přeslavný kopec s rozhlednou a tajemným duněním tvoří přirozený orientační bod. Blaník, spása národu českého a vrch mnoha cedulek. Střídají se tu bučiny se světlou kůrou, do které se čmáralům dobře píše, s balvanitými smrčinami trošku až brdského ražení, v údolích se klikatí živá jarní voda, na suchou louku teď těžko narazit. Hora sama obestírána stejným počtem nejasností, jako legend. Není jasné, kdo to tu přesně spí v hlubinách zemských, kdy by ti spáči měli vyjet, kde stával blanický hrad a které Scathach sloužilo zdejší hradiště. Neví se ani, kdo byli ti tajemní urození páni obcházející kolem kaple Maří Magdaleny na Malém Blaníku, asi se jich nikdo nezeptal. Možná byl jeden z nich otcem, kmotrem či patronem cikánky Beby. Blaník je prostě v mytickém oparu, ale jeho silueta si drží svůj tvar a opírá se o patos, který tam po kouscích jako kameny při pomýlených středovekých poutích přinášejí lidé Země české. Ti vidí Blaník v chmurných proroctvích, mávají prápory na táborech lidu (než je četnictvo rozpustí), kupují si čokoládové tyčinky v rozhledně v podobě husitské hlásky, závodí do vrchu ("Tělo tuž - vlasti služ!"), kážou o tom, jak v hoře svorně čekají svatý Václav s nesvatým Žižkou (a taky svatý Prokop, klerik na 5. levelu s berlou +3), vyrývají do stromů háknkrajcy, skládají symfonické básně, hrají divadelní hry, píšou knihy a ctí našeho národního Pana Doktora Profesora Inženýra Prezidenta.

Proti Velkému a Malému Blaníku stojí třetí vrch, Roudný. Zlatodoly tu dosáhly hloubky až 450 metrů, rýžovalo se tu snad už za Keltů, ve středověku vstoupili horníci i pod zem. Na povrchu toho zbylo hodně - pinkové tahy, provozní a správní budovy, staré dobývky, úpravárenské haldy... Je to takový lesní skanzen bez skanzenistů, jen těch hesenských tyglíků, co se tu válívaly, už strašně ubylo. V některých trávnících a zdech vybraných domů jako by se tady (možná krz přímé nebo nepřímé působení anglické firmy, které to jednu dobu patřilo) uchytily malé kousky anglického Genia Loci. Až tady jednou bude tak zle, že ti rytíři vážně vyjedou, tak tady na tomhle kousku země kolem staré pumpy Britons never, never, never shall be slaves.
Do podzemí se tu, mimochodem, nedá. Průlezná bývala jen štola Mořic a ta je dneska zase zavřená. Ale co, je tam studená voda a občas prý i plyn.

Vypodobnění z kraje Podblanického, ctěným vlasteneckým gentlemanům zde vkusně připravená.

Krasová besídka

Podzemně-fotografickou besídku uspořádali minulý víkend Martin Majer s Krtkem. Zúčastnil jsem se, pobyl, připojuju pár hájlajtů:

1) Na spaní byla pronajata legendární Kubrychtova bouda, kdysi důležitý záchytný bod při cestách trampstva na Ameriky, dnes jedna ze základen CHKO. Ubytování je to příjemně dřevní, dokonce i bez elektriky (bod), i když nostalgik pamatující staré časy by asi posmutněl, že ta opravdu původní bouda shořela kdysi do základů a ta nová ji nikdy nenahradí. Stejně tak, jako odvál čas bábinku Kubrychtovou nebo majora Huňáčka (ten ale snad ještě žije). Nicméné nové legendy vznikají průběžně a zatím jenom nevíme, která je důležitá...

(proskáče hoch s gumovým míčem)

2) Hlavní sobotní exkurze proběhla na 3. patře východní části systému Amerik, tedy v Severním překopu (působícím též pod uměleckým jménem Štola smrti) a na Velké galerii. Ani na jednom z těchto míst jsem dosud nebyl, organizátorům, lomařům a Hagenovi mnoho bodůch. Ozkoušena též Magnola v podzemí. Dá se to!

(projde muž s jeptiškou)

3) Večerní promítání jsem ke konci vypustil pro pokročilou hodinu a ještě pokročilejší únavu, ale nedá se říct, že by bylo nezajímavé. Něco dolů, něco jeskyň, něco bergwerkpunku, neuchopitelně geniální Surikatův film.

(proběhne sudeťák se sekerou v hubě)

4) V neděli odpoledne se pokračovalo do jiného dolu, kam jsem ovšem nepokračoval, protože jsem dělal Argonautům krasového horského vůdce.

(zobrazí se fotky)

Od Kamýka k Orlíku

(přímý přepis pracovních poznámek, z počátku chaoticky depresivních, ale v sobotu už bylo teplo)

Divné rekombinace na internetech, něco míří do nevědomě radikální etapy, pořád hloubš. Divné věci žijou v síti a asi jsme to my. Úvahy o Lovecraftovi a tučňácích, cosmic horror a social horror, Cthulhu a Leviathan.
Z autobusu to vypadá, že je vlastně pořád jedna z těch suchých fází zimy. Jaro, to je kolotání, slunce, déšť, pohyb pod sněhem, čili zatím nic.

("Jaképak je Obořiště zemanství! Sedlák, kterému se neurodilo je zámožnější!")

Zjišťuji, že třeba ombudsman je pro mě pocitově vlastně podobně fiktivní postava, jako Pikaču.

V Kamýku nad Vltavou kousky starého světa, řeka s hladinou nepřizvednutou, patníky u silnice, kamenné schody, kostel a hřbitov. Jedno z mst, kde na lvích (a tygřích a medvědích) mapách stojí: "Tady žijí lidé."

Hrad samotný je plotem obehnaný, u vchodu s novou hláskou ale přístupný. Turistická magistrála kolem něj, nahoře přístřešek, zdi, most. Exponuju tmu a jím čokoládu bez cukru. Je sladká.

V noci je zima, asi trochu pod nulou, zimní celtový zábal nutný. Ale sobota už se jeví líp, jinovatka mizí, obcházím hrad a vracím se k řece.
Zase ten kousek staré Vltavy - kameny v proudu, patníky kolem silnice, zátočina, která by mohla být místem ke spouštění vorů nebo šífů. Řopík na zahrádce stavení pod skalou. U přehrady vystoupám po trase úzké drážky na převoz lodí, vozejčky nevidět, holt se nezdálo o ševci.

Podél řeky, pěšinou a cestou, balvanitým lesem, sluncem mezi borovicemi, přes boční údolíčka a po červené. Liška běží kolem. Krásnohorský antimon, štola Viktor je zavřená, zářez kus od ní zasypaný. Ve fotáku najednou o spoustu fotek míň, něco s kartou. Dělám další místo, abych si nepřemazal smazané, lákám po telefonu Kristiana na výlet.

Proudkovická štola se zdá být osazena festovní mříží, ale co, stejně je tam plyn. A je jaro, už sebou jde plácnout do trávy. Plácám se vydatně, zvlášť směrem do kopce.

O údolí dál jsou štoly Emilka a Emil, ta první se jmenuje po Emě Destinové, jejíž otec zde byl antimonobaronem. Dovnitř nelezu, ani to moc nejde. V údolí cedulky o soukromém majetku, všelijak podivně rozmístěné. Nikdo po mně ale spravedlivě nestřílí, tak snad jdu dobře. Nahoře táhlé zaobliny, polné poloniny Ponořených hor. Obzory ještě v zimních modrých. Překvapivě silný železný plot, nezvyklé porosty.

V Solenici jsem za chvíli, hráz je monumentální. Autobus v zastávce, ok, tak směr Příbram, trať bývalé vlečky nechám na jindy.
(Psáno při východním konci Náspu, na hranici Velké Březové a trauermannského panství.)

Silnice z velkých dlažebních kostek, zlatý soumrak, zářící kostel na Makové hoře, siluety uranových hald. Na nádraží v Příbrami připomínám návrat kdysi z Trapsavce a nocleh na ještěrce, ale je brzo, jede to. V Berouně kočka v nádražní hale a slečna, co už uklízí cheeseburgery, ale co jí přispěju za pozdní příchod.

Doma chaos z internetů. Flickr bude možná ještě chvíli vśelijak blbnout, ale fotky jsou tady.

Michael a Theodor

Dva doly u Kladna. Konvička o nich píše důkladně, tak jenom nalinkuju - Michael, Theodor. A po cestě byl vlastně taky Ronna.

Potřeboval jsem si je nafotit, ale jinak to byl výlet dost nanic. Horečka, ujíždějící autobusy, ujíždějící metro, blivné počasí. Byl jsem rád, že jsem dojel domů. Mohlo to slunce vydržet po pěkném týdnu ještě o den dýl, třeba bych pak došel až do Smečna a skrytých lázní Šternberk. Takhle z toho bylo jenom ukašlané půlkolečko Brandýsek - Theodor - Hnidousy - Švermov.

Něco málo fotek.

Tetín

Na Tetíně se vypráví o vonných tyčinkách a o tom, jak Smrťák neprolezl na konec Propástek. O dýchání ve skále a o proroku Nakládalovi. O křemencových stélách z pohanských svatyní a o bílém koni, který chodil na dvoře u Vojáčků, když tam někdo přinesl z pole popelnice. O pohřbu v opěrné zídce na kraji ulice a o prameni, který býval vedle Boudy. O bezdomovci pod převisem a o střepech tamtéž. O Tumelesovi a Gomolesovi a o tom, že obchod je obchod, i když otroci mají neštovice a vy máte chuť tu bábu zaškrtit. O bílé paní, kterou si vymyslel pan farář nebo pan učitel, a o lidech, co odhazují své stinné stránky v tunelu do Modrého lomu. O zbytečném zrušení KBK a o vyjukaných jehovistech. O kůžičkáři Friedbergovi a jeho psu Šemíku. O záchranných výzkumech a obecním komsomolci. O tradici, která jde v rodině a o obřích šachových figurkách. O poctivém skládkování eternitů a o chlebové peci. O protiakci vůči nepřesným historickým vývěskám a o nutnosti provádět turisty, kteří by se jinak prováděli sami. O dvouhlavých hadech a hrobu, který už nepřijme jiné tělo. O zoroastiánech a jezídech. O tom, na kterém kostele jsou otisknuty zadní tváře zedníků, a o kladenských arkózách. O vybírání kavčích hnízd a hradištní keramiky z krtinců. O klukovských zábavách a tajné chodbě do sklepa. O ostrově, který mizí a zase se objevuje, a o zářezu berounské dálnice. O počasí a valu starého hradiště, který dal pan farář odkopat, protože stínil křesťanské památky. O různých zdech a o údernicky vylepšené lopatě. O rybnících a novousedlících. O kočkách a vlčáku na vysokém mostě přes potok. O jižních svazích a tombole jeskynářského bálu. O organizování brigád a o zpuchřelých Neubauerech v Mníšku pod Brdy. O starém horolezeckém dokumentu a o Vanovicích. O zakládání kostelů na jeskyních a o přeoraném vrcholku Damilu. O jarním větru a vápenitých krystalcích, které se srážejí v rampouchu. O rodinné tradici v Jeskyni ledových obrů a pamětní desce ve sprašovém podzemíu Hýskova. O dni a noci. O Scarrowfellu a Thornovi.

O focení a promítání.

Večerní Prokopák

Nejmenovaní poberounští výtečníci přijeli k nám do Prahy vyfotografovat se s cylindrem a židlí v bývalé dopravní štole u Prokopského lomu. Stavil jsem se tam taky, ale moc jsem toho nestihl. Dneska se totiž v Praze konaly Mikulášské jízdy historických lokomotiv, tak jsem si řekl, že počkám u viaduktů v Hlubočepích na průjezd poslední parní soupravy a udělám nějakou tu fotku. Delší čas, nasvícený kouř nad mostem a tak dále. Bohužel byla parní lokomotiva při téhle jízdě na konci vlaku a soupravu táhl vepředu diesel, takže kouře moc nebylo.

Vedlejší zjištění: v Prokopském údolí žijí zajícodlaci. Jdete po pěšince po lidských stopách, pěšinka se zvedá do čím dál většího krpálu, úspěšně hodíte čenichovku do sněhu, a když se zvednete, všimnete si, že lidské šlépěje se najednou vytrácejí a dál tou neschůdnou trasou pokračují jen otisky nohou zaječích. It's a trap!

Těch pár fotek.

Milovice cestou na přednášku

Je podzim žlutých a červených stromů, tráva už ale postrádá syté barvy. Vzduch si drží jakousi jasnou čistotu. Chodím kolem ruin, po kraji lesa a vysokou travou. Nahoře na Balonce je vidět výletníky, po letišti závodí káry poháněné draky a padáky, mezi zarostlými domy Božího Daru ale moc lidí nepotkáš. Čas bříz a pláňat.

(Slova odjinud:
Ořešnaté šikminy, skalní střepy, bílé stepi, osvitka, milotaurus, padáček z obilí, vyklovenina, červená octárna, panelník, výstin úleku, slabý ostředek plamení a televátor.)

Laco večer přednáší ve městě, v hospodě U Jelínků (aktivní majitelka, dobré jídlo, hezké číšnice: palec nahoru) o vojenských prostorech, na závěr přihodí i tajemnou šachtu v Sudetech. Umí. Zpátky do Prahy přijedu až na půlnoc.

Fotky.

Setkání speleologů v Českém krasu 2010

Setkání jeskyňářů v Českém krasu pořádala až do loňska tetínská ZO ČSS, po ní ale, počínaje letoškem, převzala štafetu ZO 1-06 Speleologický klub Praha. Co mohu posoudit, tak to organizačně bylo zvládnuté dobře, a to i přes drobný problém s volbami, které v původně avizovaném termínu zablokovaly kulturák v Srbsku a kvůli kterým bylo třeba posunout celou akci na víkend o týden později. Program byl víceméně tradiční - přednášky, soutěžní výstava fotek, prodej tiskovin, exkurze (které jsem nestihl) a společenské setkávání (kromě nových objevů byl letos podezřele často diskutován sunar, plínky a podobně, zdá se, že se v posledních letech českokrasové jeskyňářstvo nějak pomnožilo).

Protože bylo hezky, prošel jsem se trochu i po okolí - nahoru ke Chlumu a navečer pak ještě k Císařské rokli.

Fotky.