120 let muzea v Jílovém

V sobotu 19. listopadu se konala vernisáž výstavy ke sto dvaceti letům muzea v Jílovém. Fotky jsou tady, historii muzea už jsem sepisoval do různých článků a panelů několikrát, tak sem tentokrát zrecykluju úryvek jednoho z těch starších textů. Ještě bych dodal, že celá akce byla spojena i se křtem knížky "Okolo středu Čech", která je dílem pana Otakara Vorla, předminulého ředitele muzea, a pojednává o různých zajímavostech kraje při soutoku Sázavy s Vltavou.

Regionální muzeum v Jílovém u Prahy bylo založeno v prosinci roku 1891 jako muzeum městské. Podnětem k jeho zřízení byla iniciativa jílovského měšťana a obchodníka Leopolda Čiháka, který daroval obci svou sbírku historických předmětů a dokumentů vztahujících se k minulosti města a který byl následně městským zastupitelstvem pověřen, aby nově vzniklou instituci i vedl. Muzejní sbírky byly v dalších letech doplněny o celou řadu darů poskytnutých obyvateli Jílového a jeho okolí. Rozšíření sbírkových fondů mimo jiné umožnilo Leopoldu Čihákovi prezentovat muzeum a jílovský region i na Národopisné výstavě českoslovanské v Praze v roce 1895.
Po smrti Leopolda Čiháka v roce 1915 byla činnost muzea v podstatě přerušena, sbírkám se nedostávalo systematické péče a řešení celého problému bylo městem odkládáno až do roku 1930. Posun nastal s ustavením Spolku okresního muzea, který byl založen jílovskými radními a který ke 24. lednu 1931 převzal správu sbírkového fondu. Jeho předsedou se stal Václav Čihák, syn Leopolda Čiháka a ředitel vinohradské měšťanky. Působnost muzea se rozšířila na celý tehdejší okres Jílové, stále mu ale chyběly prostory pro stálé expozice a vyjma spolkových členských příspěvků nemělo ani pravidelné příjmy. Muzejní program byl realizován prostřednictvím dočasných výstav v různých objektech nacházejících se ve městě, v tomto ohledu je možné zmínit například úspěšnou výstavu válečných památek pořádanou v srpnu 1933 v jílovské sokolovně. Od roku 1935 byla část sbírek trvale vystavena v jílovské radnici a během léta zpřístupněna veřejnosti, průvodcovskou službu zastával obecní strážník. Problematická situace byla částečně vyřešena koupí domu čp. 197 v ulici Pod mincovnou, Spolek okresního muzea se ale touto transakcí natolik zadlužil, že se další práce v podstatě zastavily.
Další změnu ve fungování muzea přinesly roky 1948-1950, kdy byl Spolek rozpuštěn a sbírky převzalo pod patronaci opět město Jílové u Prahy. Instituce pracovala dál, tentokrát pod názvem Okresní vlastivědné muzeum. Zároveň bylo rozhodnuto, že muzejnímu provozu bude vyhrazen dům Mince (čp. 16), který do té doby sloužil jako škola, a to hned po vystavění nové školní budovy. Ke stěhování došlo v roce 1959. Následně bylo kvůli častým změnám územních jednotek, do kterých bylo Jílové zařazeno, původně okresní muzeum přejmenováno na Muzeum těžby a zpracování zlata na Jílovsku. Tato změna nebyla pouze kosmetická, ale nesla s sebou i užší specializaci na dějiny hornictví v regionu. Muzeum v té době ještě nemělo profesionální zaměstnance (první nastoupil do muzea až v roce 1962), o jeho činnost se starali zejména Václav Kopecký a Olga Barvířová. Dočasné výstavy probíhaly pouze v letní sezóně, připravena ale byla rozsáhlá stálá expozice věnovaná jílovským zlatým dolům. Tuto specializaci si muzeum udrželo i po převedení majetku na Okresní národní výbor Praha – západ v roce 1978 z důvodu finančně náročné rekonstrukce domu Mince. Celý nový název instituce po tomto roce zněl Okresní muzeum s působností v okrese Praha – západ se specializací na zlato v České republice.
Po roce 1989 muzeum dále rozšiřovalo svou činnost, podstatným mezníkem bylo na začátku 21. století zejména zpřístupnění tří historických štol po těžbě zlata, které se nacházejí v blízkém okolí města. Od roku 1991 nese název Regionální muzeum v Jílovém u Prahy a od roku 2002 je jeho zřizovatelem Středočeský kraj.

Folklor atomového věku

Ku příležitosti výstavy Nové pověsti české právě vychází sborník (ok, kolektivní monografie) textů, které trochu rozvádějí jednotlivá témata na výstavě zastoupená. Zpracovával jsem kapitolu o trampingu, autory dalších příspěvků jsou Petr Janeček (úvod, etnografická dokumentace současnosti v Národním muzeu), Adam Votruba (kultura vojáků základní služby), Dana Bittnerová (kultura dětí a dětský folklor) a Martin Heřmanský s Hedvikou Novotnou (hudební subkultury).

Knížka bude běžně v prodeji, náklad je ale jenom 600 ks, tak si pospěšte :-)

Jinak, Nové pověsti české byly původně instalovány v Musaionu, teď je výstava v trochu pozměněné a lokalizované podobě v Baron Trenck Gallery v Brně, a to do 27. 11. 2011.

CONiáš 2011

Už několikátý ročník jednoho pražského conu, který se pravidelně koná v září v Městské knihovně. Loni jsem tu, ještě pln mladických ideálů, křtil Temné ilumináty, letos jsem se zdržel jenom pár hodin a pak vypadl do Brd. I fotek je tedy o něco míň, přednostně je opět může využít A. z Topzinu.

Tady jsou.

Folková tChýně

Folková tChýně je menší festival tradičně (už podruhé) pořádaný v pivovarském dvoře v Chýni. Byl jsem tam letos prvně a líbilo se, i když z programu jsem chytil asi jen půlku - přijeli jsme až později odpoledne a navíc je hned vedle pódia pivovarská hospoda, kde se vaří a když se tam člověk zapomene nad masem v bramboráku a palačinkou, může se stát, že se kapely vystřídají až příliš rychle. Za zmínku stojí taky jam session, která začíná po hlavním programu a končí rý až někdy ráno.
Z kapel jsem stihl Epy de Myi (k zbláznéní živá basistka!), Stráníky (asi nejblíž k tradičnímu trampfolku), Hluboké nedorozumění (to jediné jsem asi líp znal z dřívějška), Zhasni a možná ještě nějakou další. Jednu poznámku k modernímu folku - mám dojem, že tyhle mladé kapely často jedou v takovém trochu plíhalovském stylu, poetickém vyprávění o všedních problémech a otázkách. Bylo to dobré, ale malinko mi tam v písních chybělo něco, co myslím, že tvoří významnu část folkové poetiky - láska a smrt. Když se nad tím zamyslím, tak velká část žánrových textů, která za něco stojí, se těch témat dotýká, asi je to i dědictví lidovek, které v moderním folku už není tak čitelné.
Ale neskuhrám, to je jenom nedělní filosofování. Dobré to bylo.

Fotky.
Fotky - Tereza Bárová

Pohlavní nádraží a Garage ve Vagonu

Ještě mi pořád šumí v uších. Ale dobré to bylo, jak talenti (Pohlavní nádraží), tak mistři (Tony Ducháček a Garage). Není tenhle žánr vysloveně můj šálek čaje, The Puppits, dřívější to Kryškova kapela, mi byli o kousek blíž, ale to neznamená, že by to bylo špatný, jenom zas trochu jiný a díky tomu osvěžující. Tak někdy zase, teď už sem rovnou nasypu fotky a půjdu spát...

...fotky.

Trapsavec 2011

Tenhle rok se trapsavecký oheň konal v Zapomenutém údolí u Drahňovic, to je kousek od Ratají nad Sázavou, Ledečka nebo Šternberka, podle toho, odkud se tam človek plíží křovím (otrlejší povahy mohly přijet po D1, ale až tak otrlý nejsem). Vzal jsem to přes ty Rataje a pak podél vody, což nebyl úplně dobrý nápad, značka totiž vede přes kopec a dole u Sázavy jest pustina, kde není stezky pro chůzi a která plynule přechází do soukroých pozemků. Aspoň se ale dalo zavzpomínat na dávný výlet s Veselkou za Mirečkem, který se tenkrát odehrával ve znamení pádů z navigace, uskakování před vlaky a diskusí o Aloisovi Musilovi.

Letošní účast mi přišla poněkud slabší, než před lety, ale nejsem schopný to úplně jistě posoudit, jezdím jen vždycky, když něco do soutěže pošlu, a to bývá tak ob tři roky. Každopádně na místě ale byla většina lidí, kteří by tam být měli a se kterýma bylo třeba probrat všechno možné, takže odpoledne uběhlo příjemně rychle.

Pokud by se ovšem měl letošní Trapsavec něčím zapsat do dějin, nebudou to vítězné příspěvky (byť jistě kvalitní, aspoň co můžu posoudit práce ostatních), ale zcela nepochopitelně z pravděpodobnosti vykloubená tombola, která prvních pár minut připomínala slavnou karlovarskou losovačku a potom už vůbec nic ze známého vesmíru. Víceméně by se sekvence výherců dala rozepsat jako kódovaná zpráava v morseovce, kde Šlápi je čárka, Belmondo tečka a ostatní lidi pomlky mezi písmeny. Škoda, že jsem si to nezapsal a nezjistil, co nám tím které místní božstvo vládnoucí nad náhodou chtělo sdělit.

Výsledky Trapsavce asi budou brzo viset všude po webu, takže je sem nebudu vypisovat, taky jsem se umístil.

Moje fotky.
Klárky fotky.
Terky fotky.
Pavlís fotky.

Povídka, kterou jsem letos posílal, se jmenuje Vlaštovka od Bílé skály. Vznikla před pár lety a původně jsem neuvažoval o tom, že bych ji někam posílal, navíc se změnily i různé další okolnosti. Loni na podzim jsem se k ní vrátil a měl jsem pocit, že pořád ještě funguje a navíc se se všemi možnými změnami, které se za ty roky přihodily, stala tak nějak univerzálnější. Takže dneska už se asi opravdu týká všech Vlaštovek a vzpomínek na ně, ať už se s nima stalo cokoli.

Nový Jáchymov

Nový Jáchymov leží na úbočí Krušné Hory, přes les od Hudlic, a zdejší železnorudné ložisko je jedním z nejvýznamnějších v Barrandienu. Šel jsem tam z Nižbora od vlaku, z pamětihodností po cestě bych zmínil následující:

1) Památník Obrany národa v lese při zelené. Je to značené, ale na starších mapách vidět nebývá.

2) Portál dědičné štoly František dole u potoka. Poměrně nově omítnutý, na soukromém pozemku, ale je dobře vidět z druhého břehu přes červenou vodu. Uvnitř je to prý po pár metrech spadlé.

3) Lesní hřbitov, na kterém je pohřben ledskdo, kdo v místní těžbě železa něco znamenal. Část náhrobků je stylově litinová.

4) Budova cechu štoly Josef v Novém Jáchymově, je tam vinárna "U cechu", ale jak se vaří v dole jsem nezkoumal.

5) Areál závodu na okraji Otročíněvsi. Bývala tu výjimečná kovová těžní věž před úklonnou jámou, ale už jsem ji tam teď neviděl. Buď jsem slepej, nebo se jí něco stalo. Pozor, v okolí při úpatí hald ratlíci at large. Za zmínku taky stojí, že Krušná Hora je plná plynu, občas to přetejká a na nádvoří fabriky pak nacházejí mrtvé myši a ptáky...

6) Na kraji Černé haldy, kde končila lanovka z/do Dvora Královýho, jsou ještě sokly od jednoho lanovkového sloupu a masivní stará závaží. Zbytek Krušné Hory jsem z nedostatku času neprolejzal, i když montánních památek je tam po povrchu víc.

7) Stejně tak jsem nestihl najít pseudokrasovou jeskyni v Hudlické skále.

8) Jungmannův rodný domek v Hudlicích. Zvláštní fenomén, tyhle rodné domky. Vždycky jsou to rodné domky neb chalupy, nikde jsem nikdy neviděl cedulku "Rodná vila Nathana Rothschilda" nebo "Rodný hrad Václava IV."

9) V Berouně u Medvěda hrály Majerovky.

...a vůbec.

Výběr z fotek.

The Puppits Na Slamníku

V úterý večer hráli Na Slamníku The Puppits, A-Bomb a Pohlavní nádraží. Měl jsem čas, tak jsem se tam zastavil, ale stihl jenom úvodní The Puppits, kde hraje kamarád Kryštof "Kryška" Krása, a pak mi zase bylo jeti domů. Ale i tak to stálo za to, rozbalit to uměj, člověk si rázem přijde mnohem mladší - a nebo mnohem starší když mu dojde, že průměrným návštěvníkům koncertu je o deset až patnáct let míň.

Ale dosti stařeckého skuhrání, po starých dobrých časech jsem skuhral, už když mi bylo patnáct, tak stejně nepůsobím věrohodně. Je to prostě dobrá muzika, i když třeba ne zrovna žánr, který bych si pouštěl pravidelně.

Fotky.
Něčí video

Majerovky v Balbínce

Majerovy brzdové tabulky jsem poprvé slyšel kdysi u Řezáčů v Hamrech na Vánočce. Někdo, snad Pavla Waldhauserová, tam přivezl demokazetu Indies, která mi postupem času začala lézt notně na nervy, protože mi přišlo, že půlka písní je tam na téma "nevím, co říct, tak to řeknu" a druhá (zdravíme Marxe, Engelse a Beatles) měla vysoký potenciál ušní začervivosti. Majerovy brzdové tabulky s Gabrétou mi ale mezi tím přišly jako zjevení a trefily se mi jak do "keltského" období, tak do noty obecně.

Stále jsem naživu/v zeleném přílivu/v mohylách na jihu...

Nejvíc určující osobou v Majerových brzdových tabulkách je asi Petr Linhart, jehož texty jsou často inspirované (nejen) českou krajinou a starými příběhy za ní - přitom ale nejsou doslovně popisné, pohybují se od jakýcsi moderních balad až k mírně surrealistickým či značně symbolickým veršům (tady by se dala hledat dávná návaznost na Čp.8) a nechávají místo pro fantazii i vlastní interpretace. Stejně tak se dá dobře poznat i samotný hudební projev Majerovek, za kterým je místy (hlavně na prvních albech) cítit Oldřich Janota. Až na to, že MBT nejsou obvykle až tak meditativní.

Koncert v Balbínce byl po delší době první, na který jsem zašel, tedy nepočítám-li Linhartova samostatná vystoupení. Kromě toho, že jsem seděl a poslouchal, zkusil jsem tam i udělat dvě fotky na Flexaret s extra citlivým filmem Ilford 3200, bude-li to vypadat líp, než s digitálem na odpovídající ISO.

Ty fotky jsou tady.

Křest Temných iluminátů

Tak je to tady. Po všech kolech připomínek a průtazích s ilustracemi mi vyšli konečně Temní ilumináti. Kniha je to sice trochu komplikovaná, ale snad dobře čitelná, už proto, že je dost laděná zásadně nevážně. Z děje tu moc nebudu spoilovat, ale je tam skoro všechno - udatní jeskyňáři, strašlivě tajná spiknutí, parní bombardéry, předvěká zla, Darth Vader českého folku (2x), permoníci, internety... všechno. Kupují si to dokonce i osoby, které doma jiné knihy nemají, takzže si to kupte taky a uvidíte :-)

Křest proběhl na CONiáši, CONu pořádaném v Městské knihovně, jehož hlavním bodem programu byl asi křest opulentní povídkové sbírky o dracích. Fotky jsou tady, jsou volně k použití pro různé reporty z akce, přednostní právo má ovšem dle dohody A. z Topzinu :-) K plným velikostem by se mělo jít doklepat přes pravé myšítko, snad bude aspoň něco z toho použitelné - v sále byla dost tma.

5th Potlach in the Museum

In the context of Czech tramping, "potlach" is an occassional get-together, where tramps meet, sing songs and sometimes even play sketches, read short stories or poetry etc. The word itself is a playful combination of native "potlatch" of American Northwest and Czech word "tlachat" (to tattle), where the prefix "po-" indicates a process.

The Potlach in the Museum is an annual concert dedicated to tramp music - a combination of pre-WW2 schlagers, country, bluegrass and folk - organized by Regional Museum at Jílové u Prahy (my current workplace). Most visitors and musicians attending The Potlach in the Museum belong to an older generation, people who became tramps in their youth in 1950s-1960s. Songs played are mostly those written in 1920s-1960s, many of them being quite sentimental (friends leaving forever, old tramps remembering good old times etc.). This sentimentality is an important aspect of tramp music lyrics, but the genre includes also other themes like humour, descriptions of nature, adventures, love affairs or romantic (in terms of Byronian romantism) situations, possibly related to desperados, adventurers, gold miners and other extraordinary people.

The Potlach in the Museum is somewhat between a "real" potlach and a concert - it is quite informal and many attendees know each other, but it is also a more civil event than a typical potlach, because it is organized by an official institution, takes place in a city, there is no fire and most people come dressed in their normal clothing and not in clothes used for tripping.

This year's Potlach was a nice event with no special highlights (maybe except for the heat wave that struck our country this week), a continuation of a tradition established by our former director.

Photos are here.

PostApoCon

V pobočce Městské knihovny v Praze na Smíchově proběhl dneska PostApoCon - další z řady malých conů, které organizuje Míla Linc. Účast byla sporá, pravděpodobně protože konečně udeřilo pěkné počasí a vyhnalo scifistickou omladinu na meze objevovat tajemství asistované reprodukce. Na začátku měl Leoš Kyša přednášku o konci světa nejen v roce 2012 a rozličných pošucích a guruech, pak jsem já v poněkud chaotickém vystoupení přečetl z Iluminátů, jak bude ten konec světa vypadat. Po mém vystoupení byl představen Svět po pádu a česká juggerská utkání. Další půlhodinka patřila zasloužilému guruovi Jaroslavu Mosteckému, který se ze začátku taky věnoval PostApu ve své tvorbě, ale časem došel i k dalším zajímavým tématům - zmíněna například historie pravěkých LARPů v Richardu. No, a nakonec přišlo pár ukázek z filmů a šlo se ve stopách JWP do Zapomenutého času.

"Hele, vzadu v salonku zrovna sedí prezident!"
"Rampas je tu?"
"Ne, Klaus."

Zde jsou fotografie z knihovny.

Horní Jelení

V Horním Jelení, což je městečko kousek od Chocně, se už 35 let tradičně koná Festival trampské písně. Přičemž trampskou písní je zde myšlena klasicky laděná trampská píseň, nikoli moderní či všelijak alternativní country nebo folk. Letos jsem se tu byl podívat poprvé a spíš jenom na skok, hudební produkce jsem si moc užít nestihl, ale prohlédl jsem si aspoň pěkné mobilní muzeum trampingu, pro které jeho tvůrci momentálně hledají trvalé umístění. A spojil to s procházkou.

Horní Jelení je obklopeno lesem, převážně borovým, který tu roste na rovinatém písčitém povrchu a je součástí delšího pásu lesů mezi Chocní a Hradcem Králové. Podél siniček v lese a na lukách vedou sružky odvádějící vodu, voda voní trávou a blátem jako letní rybníky. Poklidná, téměř polabská krajina, řeklo by se, nicméně podle mapy jsou v lese polohy s názvy jako "U zabité ženy" nebo "U tří zmrzlých". Navíc je rozkročený mezi dvěma hradišti, takže by tu občas nějaké to mytágo vyskočit mohlo. Šel jsem tam od Čermné nad Orlicí (myšleno Tichou), první asi kilometr a půl lesem, pak se otevřela luka. Na kraji luk stojí kamenný kvárd, píše se na něm: "Přistupujme s kvítím blíž, ozdobujme svatý kříž. Pod křížem dlí duše čistá, v kříži naše spása jistá". Kříž bohužel chybí, vypadá to, že ho někdo urazil nebo přímo odřezal a byť jsem na sokl kvítí položil, vítr ho zase hned sfouknul. Ale hned pod soklem rostlo dost dalšího a neutržené nezvadne.
V okolí je ale taky pár pečlivě vyvedených a dobře zachovaných pískovcových soch - v Dolním Jelení například Kristus Jan Nepomucký.

Festival je rozkročen mezi dvěma místy, tábořištěm u požární nádrže (a asi i koupaliště), kde se nachází kromě dočasného kempu (myšleno stanového) i pár stánků s občerstvením. Vlastní produkce pak probíhá o kus dál na kopečku v sokolovně, kde tentokrát sídlilo i putovní muzeum. Obhlédnul jsem oboje, zpátky se výjimečně vracel stejnou cestou, protože jsem potřeboval být brzo v Praze.

Fotky.

VrboCon

...aneb Con na vrbě se konal v pátek v pobočce Městské knihovny na Smíchově.

Knihovna se, mimochodem, nachází v objektu bývalé tržnice z roku 1908, která má příjemně secesně-industriální šmrnc. Vzhledem k tomu bylo asi docela stylové, že se mi podařilo dorazit ve zrovna chvíli, kdy tu Leonard Medek předčítal ukázku z chystaného třetího dílu Dobrodruha. Vrbocon je totiž, jak název napovídá, věnovaný jenom a pouze nakladatelství Straky na vrbě. Není největší ze všech scifistických akcí, které se během roku konají, ale za návštěvu samozřejmě stojí - mimo jiné vám tu můžu podepsat knížku.

Program běžel mírně na přeskáčku, což bylo patrné i z mírně organizátorsky uštvaného výrazu Michaela Bronce, leč hladce. Po Dobrodruhovi následovala přednáška o tom, jak se překládá Amber (J. Kantůrek & M. Bronec), která byla zakončena zakončena oblíbenou pasáží, ve které Corwin rozmluví skupině trpaslíků nápad dát si jeho koně k večeři. Další dvě vystoupení patřila Františce Vrbenské, nejdřív přišla řeč na Stín modrého býka 2 (s Leonardem Medkem) a potom na vraždění hrdinů ve Větru v piniích (spolu s Jakubem Drakem Kočím). Jestli to tu čte Ondra Preclík, tak by ho mohlo zajímat, že má v Drakovi obdobně poťouchlého dvojníka.

Na přednášky a autorská čtení navázalo pásmo křtů karetní hry Hobiti a soutěžních sborníků Kadeti fantasie a Žoldnéři fantasie. Došlo i na metání pugétů knih a karet mezi svatebčany publikum s tím, že kdo je chytí, ten přijde pod čepec bude vydán. Vrcholným bodem doprovodného programu bylo ovšem tango (možná s upírem).

V dalším bloku Michael Bronec zodpovídal na dotazy, kam že to kráčí Straky na vrbě (detialy si nepamatuju, nicméně Straky kráčí), Míla Linc (jinak knihovník-spoluorganizátor) se pokusil promítnout trailer na druhý díl Stínu černého hvozdu (a opět se prokázalo, že jakákoli dostatečně poruchová technologie je neodlišitelná od magie) a pak už přišla řada na mne a Temné ilumináty. Těch dvacet minut uběhlo docela rychle, zejména, když jsem se po poněkud zmatečném úvodu (mentální poznámka: nezačínat vždycky tak zeširoka, schovej si to pro dizertaci) pustil do čtení ukázek a zodpovídání dotazů J. Vaňka jr.

Posledním bodem programu bylo představení Daemonicy I. (Hovězí v žaludku) Martina D. Antonína. Vypadá to, že oba v chystaných knihách demolujeme hrad Housku. Kupte si to oboje.

Akce byla důstojně zakončena ve Zapomenutém čase (název je zřejmě odvozen od podivně chronoklastického způsobu servírování česnečky, ale jinak dobrý).

Fotky.

MDŽ s The Puppits

Dnes je Mezinárodní den žen, mužní vojáci a rolníci kráčejí do Vagonu ruku v ruce s neméně mužnými ženami!(1) Oslavy jedna báseň, kam se hrabe Český lev i s českým Liškou, tohle má koule jako Fibingerová. Nastupují samotní The Puppits! Jejich frontman má v sobě něco jako elviš, jak by řekla babička. Vondráček je mnohem lepší Vondráčkové, Žaba skáče, prostě Krása. Melodický rachot jako když se Jeffersonův eroplán srazí s olověným cepelínem. Dojičky jsou dojaté, pionýrky si strhávají šátky a házejí je na pódium. Gymnazistky lemtají pivo, všude samá lush těla. Ze tmy vynořuje asi čtyřicetiletý frotér a za ním něčí rodiče. Najednou tu nejsem nejstarší a můžu se odvázat. I need nothing, kašlu na focení! Házím sebou jak matador, svíjím se na parketu mezi nedopalky a sním o Kalifornii. Kryška bubnuje, země se třese jak u San Andreas. V uších mi šumí ještě teďka. Pěkně divoká věc. Tahle hudba má v sobě kameny!

Come on now.

(1) pozn.: zástupci modré armády ve Vagonu kupodivu chyběli. Možná se mezi ženami necítili ve své kůži a jeli radši společně na lyže.

Štědrý den

Tradiční zpívání na Radnických schodech se koná každého 24.12. od 15:00 (Až si to za rok nebudu pamatovat, podívám se sem... pokud si budu pamatovat, že jsem si to někam napsal a vzpomenu si i, kam.). Zastavil jsem se tam a pořídil pár fotek spíš experimentálního rázu. Výběr zde. Kromě těch schpodových je tam i něco zrzavých postrachů a stromeček.

Argonautské divadlo 2009

Tradiční divadlo proběhlo letos zase na Dobešce. První vystupoval Achilleus s jakousi hrou, kterou si členstvo samo připravilo, a která pojednávala o zhoubném vlivu medoviny na sociální předivo společnosti nebo tak něco (nedával jsem úplně pozor, protože jsem rozebíral zadřený objektiv). I Apollonské divadlo se neslo v duchu kriminálně-dramatickém, neboť jsme mohli ze tří úhlů pohledu uzřít drsný příběh ženy a jejích dvou ctitelů, z nichž první zamorduje druhého a je následně potrestán svatbou. Trio jevištních úvah o lihovinách, zločinu a trestu uzavřela propracovaná argonautská gangsterka sitouvaná do Chicaga 30. let.

Po divadle následoval přesun vybrané společnosti k Prouskům, protože Proussymu dovezli domů jeho vytoužený kulečník. Také jsem si zahrál a porazil neporazitelného Matuda. Víc bych to vítězství ale radši nerozebíral. Jinak se jedlo, popíjelo a tlachalo.

Fotky zde (na argowebu až pozdějc, nový server proti mně něco má)

Druhé vánoční předvádění 2009

Předvánoční předvádění v Jílovém jsou vždycky dvě. No, a druhé už máme taky za sebou. Moc víc se o tom napsat asi nedá, všechno probíhalo v poklidu a velmi podobně, jako posledně.

Takže rovnou šup na fotky...

Zmizelá Kutná Hora

Po jílovském předvádění ještě jednu kulturní vložku:
V kutnohorském muzeu se včera konala vernisáž výstavy Zmizelá Kutná Hora, kde jsou umístěny historické veduty a fotky tohohle horního města. Je to součást většího projektu, který má svůj web i knižní podobu.

Těch pár fotek, které vyšly, jsem dal sem, nic moc zvláštního na nich ale není - jsou jenom z vlastní vernisáže a muzejního dvora, venku ve městě bylo lezavo a tma.

První vánoční předvádění 2009

...proběhlo v pořádku a o moc víc se asi říct nedá. Tentokrát byly stánky i před muzeem, protože si na stejnou dobu umístilo podobný program i město. Většinu času jsem ale stál v průchodu u kasy a ptal se lidí, kteří mi mlčky podávali bankovky, zdali ten strýček vzadu patří taky k nim a zdali se považuje za seniora, studenta či dítě.

Pokud by v tom snad nebylo jasno - "předvádění" jsou tradiční muzejní akce, dvě jsou před Vánocemi a jedna kolem Velikonoc. V podstatě jde o trhy v prostoru muzea, většina řemeslníků i ukazuje, jak vlastně ty věci vyrábějí. Sortiment většinou tvoří různé pamětiny, keramika, ozdoby, textil, drátenické výrobky a taky něco jídla. Účastnívá se taky pěvecký sbor.

Něco fotek je tady.