17.10.11

Zakšínsko a Roverky

12 Bokeh rosy na křovíPískovec v nočních roklích trochu škrábe, studený pískovec ještě víc, ale ráno slunce na hřbetech skal a kempový dým; a večer zase o kus dál červená v ohni, červená na borovicích, vaření s vodou nabranou u vílí studánky pod křížkem. Stará místa jsou s každým rokem menší, za deset minut dojdeš od Trubadůru ke Kvajaku, za minutu vylezeš odspoda na Měsíční skálu. O několik údolí dál hřebenové stezky, staleté nápisy pod slavnými převisy na Krápníku a Tisícáku. Je sezóna lovů, odzdola lesní roh a salvy, a ptáci krouží, augury s sebou nemáme. Věští se ze špízů, sýra, jehněčího, koláčků, vitamínu kř. Světla a čerstvé dřevo, sruby a chladné těsnavy, patra skal a nory pod převisy. Roverská teritoria, různé úrovně setkávání a skrytosti. Poslední dny prababího léta, barevný stíny.

Obrázky.
Mnohem víc fotek má Waki.

Štítky: , ,

13.9.11

Pohlavní nádraží a Garage ve Vagonu

001Ještě mi pořád šumí v uších. Ale dobré to bylo, jak talenti (Pohlavní nádraží), tak mistři (Tony Ducháček a Garage). Není tenhle žánr vysloveně můj šálek čaje, The Puppits, dřívější to Kryškova kapela, mi byli o kousek blíž, ale to neznamená, že by to bylo špatný, jenom zas trochu jiný a díky tomu osvěžující. Tak někdy zase, teď už sem rovnou nasypu fotky a půjdu spát...

...fotky.

Štítky: , ,

17.4.11

Dvakrát kolem Bojovského potoka

07 Kameny v potoceNěkdy ve třetihorách tekla napříč Čechami řeka. Část směru toku sdílela zhruba s dnešní Sázavou. Jižně od Prahy se ale nestočila k severu, jak je v povodí Vltavy v současnosti zvykem; namísto toho se hnala dál k západu, dokud nedotekla někam k Hořovicům. Odtamtud už zamířila proti proudu dnešního Rakovnického potoka a pod Krušnými horami (které tam tenkrát ještě nebyly) se v blízkosti soptících sopek vlila do rozsáhlých jezer, kterým budeme jednou radostně děkovat za hnědé uhlí.

Nevím, má-li tenhle tok vlastní svébytné jméno, ale zasloužil by si ho (a možná by si zasloužil i zahrát si v nějakém fantasy románu). Přijde mi, že je to nejdůležitější zaniklá řeka Čech.

Ale proč se tu o ní tak zeširoka rozkecávám:
U Jílového už tehdy vystupovaly na povrch tamější zlaté žíly. Řeka tam nabrala zlatonosné horniny, nadělala z nich štěrk a ten pak ukládala na mnoha místech v jihozápadním okolí Prahy - u Zlatníků, u Všenor, u Srbska... a u Klínce.

Nejpozději ve středověku si někdo všiml, že se rýžováním v náplavech Řeky dá přijít k penězům. Možná byli tím "někým" mniši z Ostrovského kláštera. Věc měla ale jeden háček - od dob třetihorních se říční síť trochu změnila a původní usazeniny se nacházely na vysokých terasách nad dnešní Vltavou a Bojovským potokem. Dá rozum, že vysoko na kopci se rýžuje hůř, než dole u vody. Nicméně i tak se to vyplatilo a na několika místech vznikla rozsáhlá rýžoviska s kutacími šachticemi, které sloužily k dosažení těch správných vrstev, a se sítí kanálů na přivádění vody.

Dvě asi nejzajímavější lokality téhle středověké těžby zlata jsou u Klínce a Měchenic. Díky svému rozsahu stojí asi za zmínku i třeba těžební areál v Jílovišťském lese, ale jen u Klínce a Měchenic se dochovaly i staré štoly.

Jak bylo řečeno výše, zlato se tu nacházelo ve štěrkových sedimentech. Štoly tudíž nesloužily přímo k jeho těžbě - namísto toho odváděly vodu z rýžovisek přes skalní hřbítky a zřejmě byly i hlavním místem, kde se rýžovalo. Je v nich totiž možné najít stopy po úchytech pro různá technologická zařízení, snad zejména pro splavy. Což je technické řešení u nás unikátní.

A teď už k jednotlivým místům a procházkám po okolí...

I. Klínec
04 Portál Gulášovy štolyKe Klínci jsme tradičně jezdívali "na Dohodu", totiž na posvátná oddílová místa, na nichž byli Argonauti v roce 1977 založeni. Dohoda byla díky své tradičnosti výpravou s dosti pevně daným programem, který zahrnoval (a vlastně asi doposavad zahrnuje) příjezd do Klínce, prolezení štolou, soupeření o bonbony (bonbon ztrácí ten, kdo cestou od potoka řekne "ano", "ne" nebo "jo"), vykopání oddílového pokladu, míčkovku a vaření soutěžního guláše.
Do štoly jsme tudíž lezli pravidelně, ale netušili jsme, kde se tam vzala. Zato jsme brzo vytvořili pověst o tom, že tam kdysi zahynul jeden člen, který si tam potají vařil guláš a schoval se tam, aby mu ostatní nevykoukali recept. Zadusil se ovšem kouřem (a asi i tajemnými výpary z kotlíku) a od té doby tam straší a vždy si odnese posledního, kdo štolou prolézá. Poslední, co prý nebožák uvidí, je obří kotel s gulášem, který čeká na poslední přísadu. Duchovi se říká podle toho guláše "Guláš", je to trochu podobná situace, jako s panem Glokvou a jeho bedničkou.

O tom, co je tahle štola, zvaná též Korábka nebo Čertova díra, zač, jsem se časem dozvěděl a i se tam občas znova podíval. Při té příležitosti jsem si mimochodem všiml, že jsou v ní místy namalované lebky, dozajista upomínka na Gulášovy oběti.

Teď na jaře jsem se tam stavil cestou do Hvozdnice, kde jsem se účastnil za muzeum na faře besedy o trampské historii zdejšího povodí. Opět o trochu odborně fundovanější, našel jsem si o totiž o zdejší těžbě zlata jeden článek od pana Litochleba a spol. Věděl jsem tudíž už, že komora u vstupu do štoly není jen tak ledajaký výlom, ale že v ní kdysi stálo nějaké sofistikované rýžovací zařízení. A že prahy, které jsou ve štole, snad mohly taky sloužit k zachytávání nějaké frakce propíraných sedimentů.
Krom toho zmiňoval článek i mně do té doby neznámou existenci "Západní štoly", která leží kousek od té velké. Místo, kde by měla být, jsem našel, ale je tam jen takový zatopený výlom, skoro mi přišlo, že tam jen zkusili štolu vyrazit a pak se na to vybodli, ale její původní ústí nakonec může být už zanesené.
Zajímavé je, že běh štoly (štol?) na povrchu sledují i příčné kanály přes skalní hřbítek, kterých se v okolí ostatně víc.

Mimochodem, v okolních lesích jako by za soumraku něco obcházelo a Guláš to není, spíš jako by to byl ten velký kanec, který mne cestou do Hvozdnice nehnutě pozoroval z deset metrů vzdáleného úvozu. Možná má co do činění s těmi mohylovitými kopečky na kraji svahu o kus dál, které určitě nejsou pozůstatky po těžbě - a snad asi ani mohylami.

Fotky.

II. Měchenice
19 Já ve větší štole - blížO týden a něco později. Venku bylo hezky, nahlédl jsem tudíž do IDOSu, sundal pyžamo, hodil na sebe zelený kalhoty (a pár dalších drobností) a vyrazil na poslední chvíli na vlak. Který jsem úspěšně nestihl, ale aspoň je v Braníce ta nádražka.
Další vlak jel jenom do Vraného, což ale nevadilo, i tak byl při cestě další areál staré těžby zlata podobný tomu klíneckému. Taky zmiňovaný v onom článku.

Tohle místo se nachází vysoko, převysoko na hraně svahu nad údolím Bojovského potoka, co by kamenem dohodil do Měchenic. Základní konfigurace středověkého rýžoviska je tu podobná jako u Klínce, i když tu asi víc místa zabírá plocha pinkoviště s obvaly po šachticích a vlastní vanovitá dobývka je trochu menší. Část jí ale ukousla moderní skládka zeminy.
Z dobývky vedly dvě štoly, jedna menší a druhá větší. Ta menší je po pár metrech zasypaná, ale ta větší je vážně větší - její portál je středověce úzký, ale přitom asi 3-4 metry vysoký. I v něm zřejmě stála jakási rýžovací konstrukce, uvnitř je ostatně možné identifikovat jakési záseky pro upevnění čehosi. Směrem k dobývce se štola postupně snižuje, na povrch z ní pak vychází ukloněný komín, kterým patrně dovnitř pouštěli vodu. Dneska už tudy, narozdíl od Klínce, nic neprotéká, ale působivé to je.

Odjížděl jsem opět z klínecké zastávky, od Bojovského potoka. Cesta-necesta mě k němu zavedla podél jeho přítoku tekoucího od Trnové. Je to u té Trnové takové zvláštně kanadsky bezcestné údolíčko, nejlíp jít přímo potokem, než po strmých svazích kaňonu se zvířecími pěšinkami. Sem-tam se možná najde zbytek staré lidské cesty, ale vypadalo to, že tudy nikdo moc nechodí - a že se zase něco podvečerního dívá a podivuje.

Kanec přeběhl a s tichým funěním majestátně vystoupal do svahu.
Vsadil bych se, že to byl ten samej.

Fotky.

Štítky: , ,

30.3.11

Krasová besídka

037 Neubauery zeširokaPodzemně-fotografickou besídku uspořádali minulý víkend Martin Majer s Krtkem. Zúčastnil jsem se, pobyl, připojuju pár hájlajtů:

1) Na spaní byla pronajata legendární Kubrychtova bouda, kdysi důležitý záchytný bod při cestách trampstva na Ameriky, dnes jedna ze základen CHKO. Ubytování je to příjemně dřevní, dokonce i bez elektriky (bod), i když nostalgik pamatující staré časy by asi posmutněl, že ta opravdu původní bouda shořela kdysi do základů a ta nová ji nikdy nenahradí. Stejně tak, jako odvál čas bábinku Kubrychtovou nebo majora Huňáčka (ten ale snad ještě žije). Nicméné nové legendy vznikají průběžně a zatím jenom nevíme, která je důležitá...

(proskáče hoch s gumovým míčem)

2) Hlavní sobotní exkurze proběhla na 3. patře východní části systému Amerik, tedy v Severním překopu (působícím též pod uměleckým jménem Štola smrti) a na Velké galerii. Ani na jednom z těchto míst jsem dosud nebyl, organizátorům, lomařům a Hagenovi mnoho bodůch. Ozkoušena též Magnola v podzemí. Dá se to!

(projde muž s jeptiškou)

Mag02 Společná na konci Velké galerie - zmenšeno3) Večerní promítání jsem ke konci vypustil pro pokročilou hodinu a ještě pokročilejší únavu, ale nedá se říct, že by bylo nezajímavé. Něco dolů, něco jeskyň, něco bergwerkpunku, neuchopitelně geniální Surikatův film.

(proběhne sudeťák se sekerou v hubě)

4) V neděli odpoledne se pokračovalo do jiného dolu, kam jsem ovšem nepokračoval, protože jsem dělal Argonautům krasového horského vůdce.

(zobrazí se fotky)

Štítky: , ,

16.11.10

The Puppits Na Slamníku

45V úterý večer hráli Na Slamníku The Puppits, A-Bomb a Pohlavní nádraží. Měl jsem čas, tak jsem se tam zastavil, ale stihl jenom úvodní The Puppits, kde hraje kamarád Kryštof "Kryška" Krása, a pak mi zase bylo jeti domů. Ale i tak to stálo za to, rozbalit to uměj, člověk si rázem přijde mnohem mladší - a nebo mnohem starší když mu dojde, že průměrným návštěvníkům koncertu je o deset až patnáct let míň.

Ale dosti stařeckého skuhrání, po starých dobrých časech jsem skuhral, už když mi bylo patnáct, tak stejně nepůsobím věrohodně. Je to prostě dobrá muzika, i když třeba ne zrovna žánr, který bych si pouštěl pravidelně.

Fotky.
Něčí video

Štítky: , ,

6.6.10

Regata 2010

Další tradiční oddílová Regata se odehrála v Braníce na Vltavě. Počasí se stihlo tak akorát vylepšit, takže už se mu dá trochu věřit, že tu brzo bude léto. Jinak asi nemám moc co dodat, všechno vyšlo tak akorát, dokonce i voda byla mokrá.

Fotky jsou na oddílovém webu, přímý link nemůžu poskytnout, neboť by v tom stávajícím systému galerií stejně nefungoval, ale jde se tam snadno doklikat. A nová, uživatelsky příjemnější galerie snad časem bude.

Štítky: , ,

10.5.10

Manětínsko a Úterák

Toto je především rozpis pohybu z bodu A do bodu C přes bod B v optimalizovaném čase t. Ale občas se dá někde ohlídnout...

Vyráželi jsme se Zkoumalem v pátek navečer vlakem na Plzeň, z Plzně pak autobusem do jakési malé zastávky u silnice na Vary. Původně bylo v plánu dojít jednoduše z Manětína do Úterý, ale kvůli dopravním komplikacím i nedělnímu přebytku času jsme nakonec šli v podstatě z Krsů do Krsů, i když jsme v Krsech nebyli. Ale skoro.

Dá se říci, že celý víkend se nesl ve znamení tichého sporu dvou filosoficko-vandrovních systémů - mého a Zkoumalova. Těm, kteří s některým z nás někdy někde venku byli, asi netřeba vysvětlovat, ale protože to tu čte i babička trošku to rozepíšu. Nebo možná spíš představím odlišnosti základních tezí a definičních výroků:

Z: "Sme tu nějak brzo. Bych eště kus ušel. Tma je až za půl hodiny."
P: "Kdybychom častěji odpočívali, byli bychom tu akorát. Nevadí. Pojďme civět do kraje."

Z: "Tohle pončo sem si sám vynalez a ušil z odstřižků goráče. Je lepší, než jakýkoli, který se dá normálně sehnat."
P: "Tyhle kanady jsem si koupil v armyshopu. Trochu tlačej, ale nevadí. Au!"

Z: "Že by se mi teda zrovna chtělo spát na kulatinách v tom srubu... si radši skoro postavim venku."
P: "Škoda, vyprávěl bych ti strašidelnou historku o zjevení na srubu Panda... Inu, to bylo tak..." (následuje půl hodiny odboček) "...glogloglo."
Z: "Hm."
P: "Nechceš aspoň říct, že to bylo fakt strašidelný?"
Z: "Sorry."

Z: "Tady by se dala udělat dobrá míčkovka. A tahle kytka je jedlá, jenom se v Knize píše, že po ní může člověk občas ochrnout. Dobrej les na spaní, ten by se taky moh zaznamenat. Deme."
P: "Zajímalo by mne, co se v tomhle lomu těžilo, jsou tu nějaký polohy štěrkopísků v tomhle tufu nebo pískovci nebo co to je. Sorry, sem na ní asi šlápnul. Dobrej les na spaní, co kdybychom to tady zapíchli? Moment."

Takže asi tak :-). U lomů a srubu jsme byli už navečer, v noci se žádné zjevení nedostavilo, pokud se nedá počítat to, že se Zkoumalovi zdálo, jak na něj ze stěny lezou hřebíky. V sobotu ráno jsme se pak vydali směrem k severu, ke Kozelce. Než se tam ale dostanu, je čas na další odbočku, totiž obecný nástin kraje mezi Manětínem a Úterým:

Krajina je kopcovitá, dá se tu docela dlouho chodit poměrně po rovině, jen na západě začíná pásmo potočních údolí vedoucích o severu k jihu. Kopce, které z té paroviny vyrůstají, mívají podobu protáhlých stolových hor nebo nízkých homolí, což je oboje dáno starým vulkanismem, který tu řádil někdy ve třetihorách. Občas se vyskytnou zajímavé skalní útvary nebo větší pásma trochu pomáčených lesů. Není tu žádný větší vodní tok, ale kažou chvíli člověk zakopává na cestách o křemencové valouny, které sem zanesly zaniklé řeky starších geologických období. Vesnice jsou poměrně úhledné, zvlášť vezmem-li v potaz, že už jsme v Sudetech. Je tu podstatně míň rušno než třeba na Brdech, jde spíš o takový kraji "mezi", kam jezdí asi hlavně Plzeňáci. Do toho jedna linie lehkého opevnění, sem-tam sejpy po těžbě zlata, zaniklé mlýny a tak.

Zmínil jsem, že jsme v první polovině druhého dne došli na Kozelku. Říká se jí taky Doubravický vrch, nachází se severně od Nečtin a je to asi nejzajímavější kopec, respektive stolová hora, v okolí. Po obvodu má trachybazaltové skály, na kterých se hojně leze, je tu něco pseudokrasu včetně sufozních propástek a linií závrtů. Výhledy do daleka.

Z Kozelky jsme pokračovali přes Mezí a Zhořec na Zbraslavský vrch, menší vyvřelý kužel opět s nějakým tím výhledem. Dále k Buči, kde jsme se trochu zamotali v lese a viděli spoustu hezkých malých prasátek (na bachyni už tak pěkný pohled nebyl). U Nežichova překřížena karlovarská silnice a vystoupáno na Třebouňský vrch. Na jeho jižní straně, vrchu Branišovském, jsme to taky zapíchli.

V neděli stačilo sejít k pěkné udržované ruině kostela Svatého Blažeje a pak už pokračovat pořád podél úterského potoka. Úterý je pěkné městečko, vypadá tak trochu überwaldsky. Protože byl čas šlo se rovnou dál k soutoku Úterského a Dolského potoka a pak do Blažimi, Zkoumal si to ještě natáhl do Pláně. Návrat zpátky bez problémů.

Ještě pár poznámek a tak:
- Štvaní srny. Jak známo, člověk dokáže uštvat divokou zvěř, neboť sice není tak rychlý, ale o to je vytrvalejší. Během soboty jsme, myslím, tu srnu skoro uštvali. Pokud to teda byla pokaždý ta samá.
- Obří upíři v Rozporenském lese. Teda, proč by tu jinak bylo tolik obřích kolíků?
- Kniha Detleva Henschela Plané rostliny k jídlu. Irové prý jedí netřesky. Chápu, občas se holt stane, že shnijou všechny brambory a poslední loď do Ameriky právě odplula. Též lze zmínit problém s přírodními saláty - venku roste spousta jedlých bylin, ale nic, z čeho by se dala snadno vymačkat zálivka.
- Mistrovství světa v zewlingu. Soutěž by se mohla uspořádat pro venkovskou mládež. Hodnocení je ovšem problém, protože zewling vyzaduje současně mistrovské ovládnutí aktivit, jako je plivání kolem sebe a tůrování mopedu, a obecnou pasivitu. Vítězství je tedy třeba nějak vhoně přiřknout těm nejprůměrnějším.
- Výstava "Kutil v drsné přírodě". O tom bych se zatím nešířil.

No, to už bude asi takové roztěkané všechno.
Fotky.

Štítky: ,

9.3.10

MDŽ s The Puppits

Dnes je Mezinárodní den žen, mužní vojáci a rolníci kráčejí do Vagonu ruku v ruce s neméně mužnými ženami!(1) Oslavy jedna báseň, kam se hrabe Český lev i s českým Liškou, tohle má koule jako Fibingerová. Nastupují samotní The Puppits! Jejich frontman má v sobě něco jako elviš, jak by řekla babička. Vondráček je mnohem lepší Vondráčkové, Žaba skáče, prostě Krása. Melodický rachot jako když se Jeffersonův eroplán srazí s olověným cepelínem. Dojičky jsou dojaté, pionýrky si strhávají šátky a házejí je na pódium. Gymnazistky lemtají pivo, všude samá lush těla. Ze tmy vynořuje asi čtyřicetiletý frotér a za ním něčí rodiče. Najednou tu nejsem nejstarší a můžu se odvázat. I need nothing, kašlu na focení! Házím sebou jak matador, svíjím se na parketu mezi nedopalky a sním o Kalifornii. Kryška bubnuje, země se třese jak u San Andreas. V uších mi šumí ještě teďka. Pěkně divoká věc. Tahle hudba má v sobě kameny!

Come on now.

(1) pozn.: zástupci modré armády ve Vagonu kupodivu chyběli. Možná se mezi ženami necítili ve své kůži a jeli radši společně na lyže.

Štítky: , ,

25.12.09

Štědrý den

02XR MerlinTradiční zpívání na Radnických schodech se koná každého 24.12. od 15:00 (Až si to za rok nebudu pamatovat, podívám se sem... pokud si budu pamatovat, že jsem si to někam napsal a vzpomenu si i, kam.). Zastavil jsem se tam a pořídil pár fotek spíš experimentálního rázu. Výběr zde. Kromě těch schpodových je tam i něco zrzavých postrachů a stromeček.

Štítky: , , , ,

20.12.09

Argonautské divadlo 2009

001XR Minetaki před publikemTradiční divadlo proběhlo letos zase na Dobešce. První vystupoval Achilleus s jakousi hrou, kterou si členstvo samo připravilo, a která pojednávala o zhoubném vlivu medoviny na sociální předivo společnosti nebo tak něco (nedával jsem úplně pozor, protože jsem rozebíral zadřený objektiv). I Apollonské divadlo se neslo v duchu kriminálně-dramatickém, neboť jsme mohli ze tří úhlů pohledu uzřít drsný příběh ženy a jejích dvou ctitelů, z nichž první zamorduje druhého a je následně potrestán svatbou. Trio jevištních úvah o lihovinách, zločinu a trestu uzavřela propracovaná argonautská gangsterka sitouvaná do Chicaga 30. let.

Po divadle následoval přesun vybrané společnosti k Prouskům, protože Proussymu dovezli domů jeho vytoužený kulečník. Také jsem si zahrál a porazil neporazitelného Matuda. Víc bych to vítězství ale radši nerozebíral. Jinak se jedlo, popíjelo a tlachalo.

Fotky zde (na argowebu až pozdějc, nový server proti mně něco má)

Štítky: , , ,

13.8.09

Grilování v klubovně

Zase jednou. Bylo to trochu navázané na úklid nějakých rozbalených týpek po táboře a tak, ale přece jenom šlo hlavně o to maso. Účast byla následující:
Abuki (odjel, než se to rozjelo)
Ginny ("Hej, vy tam, poďte sem!")
Vašek ("Nefoť mě!")
Gábina (a Rychlé špunty)
Petty (s pytlíkem studené vody na noze)
Delfín (s novým foťákem)
pes (něčí, občas na sebe vázal jiné psy)
Danko (ten dokonce i uklízel)
Klon ("Nemoh bys mě vyfotit jako na plakát nad holčičí postel?")
Maggie (s Klonem)
Já (v převleku za legendárního revolucionáře Rumcajse)

Než dosti, tady jsou fotky. Pochopitelně, jak to bejvá, ty s Vaškem vyšly a ty s Klonem ne.

Štítky: , ,

8.6.09

Regata 2009

IMG_5419Výroční tradiční akce, jako obvykle vyplněná hlavně závoděním na lodích kolem bezejmenného ostrůvku u klubovny a navečer zpívandou. Na nedělní míčkovce jsem nebyl.

Pár poznámek do budoucna:

1) Dorazilo poměrně málo lidí, z hostů asi hlavně rodiče. Má to svoje výhody, nakonec, nebylo to kulaté výročí, ale přece jenom by se asi mohla víc akcentovat i ta srazová složka víkendu. A nebo to nějak střídat, udělat třeba jednou po dlouhé době zase sraz výjezdní - i když je s tím víc práce a musí se víc motivovat hosti, aby dorazili. Ten zažitý tradiční program už začíná být trochu monotónní (nečekal bych, že to jako urputný tradicionalista někdy řeknu).
Teda, ono to vlastně v klubovně dává smysl, když vyrazilo Gemini koncem 80. let do Žloukovic, mělo kolem 4 oddílů po 25 členech, kdežto ve století 21. by sraz s malým množstvím starých pák vypadal jako každá jiná Ag+Ap výprava.
A nebo si nasypat u klubovny nový ostrůvek k objíždění :-)

2) Legenda se asi mohla trochu víc vydřenit, ale protože jsem se na ní podílel, měl bych asi v tomhle ohledu být zticha. Přišlo mi, že se ti Maoři trochu smrskli na generické "domorodce". A nevím, co bude příště, mořeplavecké kultury nám pomalu docházejí.
Možná by šlo nahodit Féničany a obětovat zlobící děcka Baalovi. Výraz "ohnivec" tak dostává úplně nový význam.
Hm...!

IMG_55973) Možná by stálo zato zkusit oživit kombo Regata + Lehkoatletická liga.
Ne...
Chcem-li nalákat staré páky, tak leda těžkoatletická :-)
Ona nakonec ta kombinace Regata + Sraz v klubovně vlastně není marná a je i celkem organizačně zvládnutelná a osvědčená, jen by to možná chtělo trochu občerstvit program, vymyslet něco nového, co by se dalo do tradice zapojit.

4) Ale jinak jako dobrý. Takže za rok zas. U ostrůvku :-)

5) Fotky.

Štítky: , ,

7.3.09

Herní večer u Prousků

IMG_0357Venku prší,
uvnitř taky.

Něco fotek z rozcivčování foťáku (převážně telefonující Proussy) pořízených především coby vycpávkový materiál do budoucích fotocomicsů najde ctěný p.t. čtenář tady. Jinak se toho ospalého dne celkem nic zásadního nestalo.

Štítky: , ,

18.1.09

The Puppits v Baráčnické rychtě

Po několika oslyšených Kryštofkových pozváních jsem si konečně jednou udělal čas a zašel se podívat na koncert flower-punkových (což znamená, že hrajou staré pecky z věku Beatles, ale tak nějak míň vypulírovaně a víc do tvrda... každopádně dobře) The Puppits. Kryška tam čile bubeníkuje a tenhle koncert v Baráčnické rychtě na Malé Straně byl navíc speciál ku příležitosti jeho narozenin.

Když jsem přišel, ještě cvičili The Puppits, ale po nezapomenutelném vystoupení talentovaného uvaděče básnícího o shnilých veverkách začalo coby předkapela s vlastní hudební produkcí spřátelené Pohlavní nádraží. Následoval opět lyrický předěl a pak už to jelo (ještě víc), dával se dort, gymnazistky před pódiem vyskakovaly do vzduchu, fotoaparáty cvakaly. Odešel jsem bohužel chvíli před koncem, abych se nějak rozumně dostal domů, ale snad není třeba pochybovat, že byl vydařený i ten.

Několik diletantských poznámek ke koncertní fotografii:
1) Vyvážit všechna nastavení není jednoduché, ti lidi se pořád nějak vrtí, točí, tleskají, stativ použít nejde (a ani jsem ho nebral). Poprvé jsem skutečně poznal rozdíl mezi objektivem bez stabilizátoru a s ním.
2) Cigaretový kouř, jakkoli naživo nepříjemný, působí jako celkem zajímavý změkčovací filtr.
3) Člověk by řekl, že bude fotit hlavně kapelu, ale i když muzikanti jsou tam to hlavní, bývá jich obvykle celkem málo a ne všichni jsou vždycky fotogeničtí a snadno fotografovatelní (zvlášt, když jsou to máničky). Navíc pódia jsou si většinou celkem podobná. Ducha koncertu leckdy líp vystihne pohled do publika. Nejlíp to asi kombinovat, ale na jedné společné fotce publika i skupiny se málokdy jde vyhnout zástupu zad a temen.
4) Dlouhé sklo téměř podmínkou.

Tak.
Z důvodu ospalosti vyhlašuju konec příspěvku, možno jít k fotkám.

Štítky: , ,

24.12.08

Zpívání na schodech

IMG_7915Nevím už, jak dlouho, ale na Štědrý den se na Radnických schodech tradičně od tří hodin koná zpívání vánočních koled. A taky cosi na způsob oddílové minisleziny, takže zatímco zpěváci pějí a dav občas zamručí "...panáčku...", hned vedle se vyměňují PFka, ochutnává cukroví a ruší produkce hlasitým hovorem o tom, kolik že to ten Mýval vlastně má dětí a kdy že to bude poněkud zpožděná cheironská zahajovačka.

Když už zjistíme, že jsme na schodech sami, následuje částečný přesun do některé z blízkých občerstvoven a posléze rozchod (bez pokřiku) domů ke stromečkům.

Což je ve zkratce víceméně všecko a je čas na fotky.

Štítky: , ,

20.8.08

Opékání v klubovně

TP191761Díky Medvědovi za maso (a telefonát Gábině), Abukimu za organizaci, Dankovi za kód, Anně za úvahy o plavání, Kryštofovi za dobrodružné líčení takřka mašínovského výletu do Berlína, Ondřejovi za debatu o Mostě inteligence, Ginny za nehybnost při ladění vyvážení bílé, Klonovi a Maggie za účast (byť asi nejkratší) a těm dvěma něčím kamarádům, co jsem je neznal, za výpomoc s likvidací posledních kousků masa.

Něco (nevymazaných leč rozmazaných) fotek je tady.

Štítky: , ,

22.7.08

Přepad v Novohradkách

Tenhle zápis bude tak trochu dvojitý, aby všemu bylo učiněno zadost...

I.
TP220703Har, har, har! Piráti ještě nevymřeli, ať si kdo chce co chce říká, ať si britská admiralita slzy utírá, ať si lodě Spojenejch států moře od paláců Montenzumovejch až po pobřeží tripolský křižujou, pořád jsme tady a pořád umíme kousat a kopat, i když máme třeba zuby zkažený a jednu nohu dřevěnou!

Aby taky ne, živnost pirátská je živnost pirátská a co se ve Státech pustili do toho svýho velkýho tahu na Západ a potřebujou každou ruku a v Irsku to letos zrovna zase vypadá na slabou úrodu brambor, je moře plný lodí nacpanejch Evropanama, co si věřej a hodlaj přeplout Velkou louži a nahnat si v širejch pláních někde za Shenandoah trošku štěstíčka. Všechen svůj majetek doma prodali a penízky, blyštivý zlaťáčky a stříbrný tolary, poctivý libry i pochybný bankocetle, vezou s sebou.

Stačí sehnat pěknou schopnou loď, základní posádku z hrdlořezů, co se jich po mexickejch přístavech motá dost a dost, třeba kolumbijskou vlajku, takovou tu krabičku, co má nahoře tři díry a dole jednu a jde se do díla. Ponejprv si musíte vyhlídnou nějakou pěknou, nic netušící obchodní loď, co si pluje třeba do Bostonu nebo, esli si netroufáte tak vysoko na sever, kde vás ale zase nečekaj, tak samozřejmě může bejt třeba New Orleans nebo Corpus Christi. Bermudskej trojúhelník má taky svý zarytý fanoušky, tam už nikoho nepřekvapí, když sem-tam loď zmizí, hehe.

A už je na vobzoru, v sinalý záři měsíce, co se umrle šklebí jak pirátská vlajka za starejch dobrejch časů, se vynoří loď, pyšná loď. Chvilku je třeba motat se kolem a vokouknout, esli to třeba neni ňákej křižník nebo jinej průšvih, ale vy určitě máte svý informátory v přístavech a víte, že todle je dopravní nevozbrojená loď a dokonce, že si cestující pro jistotu schovali prachy na jedno bezpečný (hohoho...) místo v kapitánově kajutě. No, vo to to bude jednodušší, žejo. Papoucha na rameno a de se na to!

Je to prostý, napřed se potichu nalodíte a sejmete noční stráž a zamilovaný párečky, co se nejčastějc producírujou úplně na přídi a myslej si, že jim patří celej svět. Pak podusíte posádku a případný příliš vlezlý pinkrtony, a následně už stačí probudit výstřelem z děla nebo velkorážní pušky cestující a začít kasírovat. V tom zmatku si ani nikdo nevšimne, že kufřík s penězma už dávno neni na palubě a pirátská loď zas vodplouvá...

...moment, vodplouvá! Krucinál! Nesmíte se v žádnym případě zapomenout na palubě!

To je pak zlý, cestující sice dost dlouho klackujou kolem a pištěj, ale pak jim časem dojde, že maj převahu, pustěj se do vás, eště zpruzený tim, že se můžou rozloučit s nižší střední třídou, a dřív nebo pozdějc - v některejch případech spíš pozdějc, když mezi nima neni moc bouchačů, skončíte přivázaný ke stěžni.

Pak vás čeká buď voprátka nebo doživotní makačka v lomu.

Jo, pirát tvrdej chleba má. I v tomhle vosvícenym století...

II.

Po dlouhé době zase v Novohradkách, na místech, kam jsme jezdívali od roku 1994 na tábory. Už cestou z nádraží to vypadá, jako by se za tu dobu nic nezměnilo, jenom člověk snad trošku vyrost a vzdálenosti jsou nějak kratší. Vzduch na nádraží v Rybníce je chladný, přes silnici přebíhá černobílá kočka. Na úzké silničce před Dvořištěm jako vždycky objíždějí kamiony zprava bývalý hraniční přechod, schengen neschengen, tady musej jinudy. Noční kluby svítí do tmy jako malé Vegas.

Za Dolním Dvořištěm vede zkratka kolem hřbitova, taková ta, co má na konci pouliční lampu, která je těsně na horizontu a když se k ní jde, vypadá to, jako že bliká. Vzpomínáme, koho tu kdy stavěli policajti a kolem pomalu projede policejní auto. V zatáčce před Rychnovem je stavení, v něm bývala smečka krvežíznivých ratlíků, co vybíhala pod kola a chňapala po nohách. Všimnou si nás ale, až když už jsme dost daleko.

TP220743V Rychnově nad Malší čeká polozhasuté policejní auto, v neměnné pivnici "Tornádo" se svítí, nechají nás tam sedět do jedenácti. Naproti býval krátkodobě ještě podnik pana Emiliána Vaňka, ale ten zmizel už někdy kolem přelomu století, to ještě pamatuju. Městys Rychnov nad Malší možná malinko prokouknul, těžko v noci soudit, ale o moc ne. Na zdejší torza několika kašen a pomníků snad pořád někdo naposledy sáhnul těsně po válce, kdy byly dílem likvidovány a dílem počeskoslovenšťovány různým znáčky a vtesky.

Za Rychnovem začíná stoupání do kopce kolem pramene, zjišťuju, že si pamatuju každý kopeček, každé zhoupnutí, kde jsem coby batohem obtížené škvrně putující z tábora, na tábor nebo kolem tábora byl vděčný aspoň za náznak rovinky. Jenom tábor je na trochu jiné louce, procházíme tam lesem a za chvíli už v kapitanátním týpku chystáme přepad.
Za nás byly teda drsnější, jako. Možná.

Když je čas, plížíme se na kraj louky a pak zase zpátky, vyzvednout hlídku, která zatím nastoupila službu, a ukrást jí kufřík s penězma. Přitom ztropit rámus, nechat se chytit, akorát kufřík už nikdy nikdo nenajde, naši imaginární komplicové ho odnesou. Všechno se daří, jenom ten odlov přepadávajících trvá dětem o trochu dýl a nejsou tak brutální, jako jsme kdysi při přepadech bývali my. Třeba místo octem nás polejvaj vodou.

Patrně za to může strava, místo oblíbeného cyklu "chleba/myslík/kroupy od včera" mají křupavé müsli a můžou si vybrat přísady včetně dvou druhů jogurtu. Prostě strašlivá, přestrašlivá dekadence. Pochopitelně musím ochutnat od všeho.

TP220729Za silně proměnlivého počasí jdu k Močce. Na mapách bývá taky uváděna jako Mladoňovský rybník a na louce u ní bývalo na pozemcích pana Hranáče asi nejvíc táborů. Stará táborová louka je nějaká menší, ale v lese nacházím pokleslou půdu v místech dvou starých latrín, odstavenou latrínu samotnou a nakonec i něco prken a krabici (přísahal bych, že si ji pamatuju, mívali jsme v ní dříví na podpal). Močka je zarostlá lekníny snad o trochu víc než posledně.

Vracím se přes Budákov, trochu to tu prokouklo, ale člověk musí vědět, kde hledat. Jinak jsou Novohradky pořád širé, propršelé lesy s propasenými loukami, skupinkami balvanů a dlouhými táhlými stoupáními asfaltových silniček. V Cetvinách prý opravili kostel, sem-tam přibyla cedule pro turisty, ale jinak nic. Poprchává. Duch roku 94 vznáší se nad krajinou.

V Rybníce stíhám vlak tak akorát. Poslední déjà vu nastává kolem Votic. Několikrát jsme na téhle trati při návratech z táborů čekali dlouho s vlakem, četl jsem v těch pauzách vétšinou první Pratchetty, co u nás vycházeli. Tenkrát to byly horkem roztažené koleje, v dnešním deštivém počasí prý zase chytla lokomotiva.

Prostě všechno při starém.

Zbytek fotek je tady.

Štítky: ,

1.6.08

Regata a sraz

Oproti loňskému roku, kdy se slavilo 30 let Argonautů a všechno bylo mega (případně ještě hyper s občasným totalem), probíhal letošní srazpoměrně umírněně a i celkem neproblematicky, dokonce (ehm) stačilo, připravit ho necelý týden předem. Regata připadla na sobotu, vlastní sraz Argonautů a Apollonů pak na neděli.

TP311382Hlavním bodem sobotního programu se tedy staly závody na divokých vodách Vltavy mezi pobřežím podolským a barrandovským, posádky, které se chtěly ucházet o první místo, musely splnit několik ožehavých úkolů a probojovat se až do špice vyřazovacího pavouka. Úkoly byly přibližně následující:
1) Sestavit posádku a pojmenovat ji: Jakkoli se to může zdát býti snadným, snadné to není. Součet věku členů posádky totiž nesměl překročit 90 let, přičemž věk nad 30 let se počítal jako 30. Návrhy některých stařešinů, aby se registrační věk po třicítce zase začal snižovat, nebyly schváleny. Rovněž pojmenování vznikala za velikého duševního vypětí.
2) Start: Startovaly vždy dvě pramice současně, posádka se musela nalodit až po zahájení závodu. Tato fáze byla nejdramatičtější a často určovala vítěze, síly totiž zůstávaly celkem vyrovnané a zpoždění na startu byť jen o délku pádla se málokomu dařilo dohnat.
3) Hrnec: Hrnec kotvil jižně od ostrůvkonavigace, kdo do něj nevložil, nehodil či jinak neumístil tři tenisáky, nemohl pokračovat dále. Potopení hrnce nešťastnou náhodou či ze zlého oumyslu bylo hodnoceno diskvalifikací, ale nakonec to všichni zvládli (pravda, slovo zvládli tu má dosti široké významové pole) a nebylo třeba k takto drastickým prostředkům sahat.
4) Otočka a úžina: Za hrncem bylo nutné pramice rychle a elegantně otočit a ladným obloukem projet mezi soklem na konci ostrůvku a ostrůvkem samotným. Do úžiny se vešla buď jedna loď, nebo lodě dvě, pokud se jejich osazenstvo navzájem tlouklo pádly.
5) Cílový volej: Zpátky, rovně a mezi bójky! Bójky byly od sebe celkem daleko, ale i tak je někteří výtečníci párkrát hledali. V tuto chvíli byl už vítěz většinou jasný.

Naše udatná posádka sestavená ze mne a výkvětu argonautstva (André, Zoidberg, Petty, Disco Joe) se nazývala "První" doufali jsme, tímto způsobem v náš prospěch zmateme systém hodnocení, což tak úplně nevyšlo.
V prvním kole se nám vinou pozdního startu podařilo získat pěkné druhé místo, které by sice v tomto systému teoreticky mohlo znamenat vyřazení hned na začátku, ale díky dobrému času jsme postoupili do kola dalšího.
Kolo druhé pro nás bohužel představovalo konečnou. I když jsme při vyplutí na břehu zanechali omylem polovinu posádky a neměli čas se pro ně vracet, začali jsme na naše soupeře dotahovat. Žel, ne všechny míčky skončily v hrnci, takže jsme zase odtáhli...

Večerní program tvořila zpívanda doplněná promítáním fotek z minulých akcí, kterou bohužel přerušila jinak parádně bleskometná bouřka.

TP011427Nedělní sraz, či althing, jak se říká po islandsku, byl hned zpočátku zkalen nevybíravým chováním Erika Rudého. Tento usvědčený lupič a vrah se spoléhal na pevnost svého opevněného dvorce, nectil naše zvykové právo a pustě se vysmíval nejen účastníků althingu, kteří po něm chtěli vysvětlit jeho přečiny, ale i jejich předkům a předkům jejich předků. Přišel tedy čas, aby promluvily meče a sekery, a kromě nich také uhnětené kulové střely vyráběné po galském způsobu. Svobodní mužové islandští se uvolili obléhat sídlo tohoto zbabělce, potopit jeho lodě, zahradit soutěsku, kterou hodlal uprchnout, přeplavit se přes rozvodněnopu řeku a zabavit mu největší z jeho pokladů, v Erikově rodě po staletí děděnou helmu.
Když byl tak onen zločinec sražen na kolena, přiznal teprve své přečiny a byl odsouzen k tříletému vyhnanství na širá moře.

Avšak po třech letech se stalo něco, co nikdo nečekal. Erik se vrátil, ústa plná medu, potažmo strdí, a básnil o daleké západní zelené zemi, kde je dost pastvy pro dobytek a která je zcela volná a příhodná k obsazení. S ohledem na jeho minulost, jakož i hubu nevymáchanou, mu stařešinové z Reykjavíku nedovolili použít ke kolonizační výpravě jejich lodí, avšak po dlouhém rokování se althing usnesl, že kdokoli chce a sežene si sám lodí, jakož i pádel, zbroje a teplého spodního prádla, může se na své a Erikovo nebezpečí na cestu vydat.
A protože Island neoplývá zbabělci, našlo se zájemců dost. Vesty jim ušil ovčák Snori, opakovaně ztrácející svou jedinou ovci, přilby ukul známý rohovník (spíš kruhovník) a silák Thorvald, pádla si sami vyrobili z proslulých červených hafnarfjordurských borovic. Nakonec se podařilo získat i lodě, které zapůjčil starý Gunnbjörn, po většinu času z důvodu pokročilé senility zastupovaný svou sličnou ženou, a brzy již mohli islanďané obdivovat první hrsti úrodné grónské půdy.

Fotky z regaty jsou tady.
A ze srazu tady.

Štítky: , ,

21.4.08

Děs hor Apalačských

Ještě dnes,Photobucket
kdy jsem se navrátil do poklidného Arkhamu, jehož prejzové střechy jsou zalévány odpoledním Sluncem, ve chvílích, kdy bych snad už měl být schopen znovu kriticky uvažovat o událostech, které nás potkaly, nejsem si jistý, co říci o nedávném dění v šeru hor Apalačských.

Celá výprava jevila se být pochybnou již od počátku, nikoli snad přičiněním mne a mých studentů, nýbrž neblahými událostmi vyvolanými panem Whiteleym, jejichž ústředním bodem se bohužel stala staroslavná knihovna naší Miskatonické univerzity. Pan Whiteley, spřízněný s čarodějnicky proslulým novoanglickým rodem Whateleyových, avšak z nějaké jeho civilisovanější větve, byl po dlouhou dobu členem naší archaeologické společnosti, avšak v posledních letech začal strádat na duchu a bezděky se nořit do hlubin svého podivínství. Jeho pokusy o průzkum tajemných ruin v jeho rodném kraji Apalačském, o nichž místní, dnes již vyhubené, indiánské kmeny tvrdily, že tam stály dlouho předtím, než přišli první lidé, vedly ho k zájmu o starobylé spisy pochybných kvalit, i když velké starožitnické hodnoty.
Zabrán do studia Necronomiconu, Pnakotických rukopisů a Nevyslovitelných kultů, propadal nebohý Whiteley každým týdnem čím dál více podivné směsi okultismu a okrajových teorií fyzikálních. Tvrdil nám, že je snad schopen navázat spojení s jakýmisi bytostmi, které žijí ve čtvrtém rozměru a jiné podivnosti.

Bohužel, jednoho dne, podezříván ze zmizení jeho služebné, vytratil se Whiteley z města právě do míst, kde předtím prováděl vykopávky, odlehlých končin Apalačského pohoří, které jen spoře jsou osídleny zanedbanými a degenerovanými rody bývalých horníků a v hluboké bídě žijících uhlířů. Vzácné knihy bohužel odnesl s sebou a bylo třeba je od něj získat zpět, než budou nevhodným zacházením nenávratně poškozeny.

Za tím účelem, jakož i za účelem seriosního výzkumu oněch předvěkých památek, vyhlásil jsem mezi svými studenty, že za výpomoc v této záležitosti mohou získat zápočet za terénní praxi a brzy shromáždil dostatek odvážných duší pro zahájení expedice.

Z Arkhamu jsme původně měli jet universitním autobusem, leč jeho kapacita byla již naplněna, takže museli jsme zít zavděk delší cestou prostřednictvím dráhy severní a podapalačské, v závěru pak i nově provozované železnice montánní. V jednom ze zdejších maloměst jsme vystoupili a tábor rozbili přímo v lese, abychom se pro jistotu kontaktu s místními lidmi vyhnuli, protože nejsou proslulí svou pohostinností.

V noci na pohoří padla hustá mlha spojená s tu slabším, tu silnějším deštěm, jaký bývá v těchto čarodějnických končinách běžný už od neblahých procesů salemských, a o němž se vypráví ve zdejším folkloru, že dokáže odnášet duše lidí nepevného myšlení. Nejeden z nás znovu pomyslel na Whiteleyho, avšak během naší následující pouti těmi Bohem opuštěnými končinami jsme na jeho stopy nenarazili, ač jsem studentům vydal patřičná varování. Jen občas minuli jsme zbytky starých osad, které jako by byly kdysi dávno ve spěchu opuštěny.

Jaká změna však přišla v poledne! Z příšeří dalekosáhlých lesů náhle se před námi vynořily ruiny vpravdě nezemských rozměrů, srovnatelné spíše než s dávnými stavbami Střední Ameriky, v nichž krvelační Aztékové prováděli své oběti, a které ještě nanejvýš byl bych schopen zde očekávat i přes geografickou vzdálenost, s některými obrazy Escherovými. Nedivil jsem se už, že tyto stavby povzbudily podivínovu obrazotvornost, jejich tvary vůbec nenapovídaly tomu, že by byly vytvořeny pro lidské bytosti!
Usadili jsme se dočasně na tom místě a brzy našli neklamné stopy Whiteleyho pobytu - krvavou sekyru, staré ohniště s konservou od Campbellovy polévky a především jeho deník! Mnohé pasáže v něm byly nesrozumitelné, avšak moji studenti s chutí se ihned pustili do jejich rozboru a já tedy mohl vykonat po okolí malý průzkum montánně-geologický pro účely universitního projektu týkajícího se zdrojů nerostných surovin v tomto kraji.

K večeru již byl deník podivínův rozluštěn a učiněny závěry. Nebohý Whiteley, jenž již zcela propadl představě, že je pouhým sluhou jakýchsi nepozemsky ohavných Prastarých, kteří sídlí v jiném rozměru a čekají, otevře-li jim cestu na zem, začal si o sobě myslet, že se jim podobá, či se snad nějak zohavovat. Jak jinak jsme si tehdy mohli vykládat řeči o třech prstech, kterými se mu těžko píše, a plovacích blanách mezi nimi! Dozvěděli jsme se též, že na jistém nedalekém místě se má nacházet mnohem větší chrámový komplex, který Whiteley ztotožňoval se starobylým Kadathem, sídlem Prastarých, o němž hovoří již Pnakotické rukopisy, a kde měl být otevřen průchod mezi světy. Neboť k tomu mělo dojít již tuto noc, vydali jsme se ihned na cestu a doufali, že Whiteleyho, jenž zde plánoval provozovat své pomýlené obřady, zastihneme a přivedeme k rozumu.

PhotobucketMusím říct, že rozměry tohoto titánského, escherovského chrámu nás překvapily - celý údajný Kadath byl mnohem větší, než už tak masivní ruiny, na něž jsme přišli dříve toho dne. Stromovím zarostlé terasy se tyčily do výše, spojovány nesmyslně pŕerušovanými schodišti a průlezy - tu úzkými, tu gigantickými - celá stavba dýchala nezměrnous starobou a její geometrie jako by byla zvrhle pokřivená. Nedaleko od ní zrcadlilo se cizí nebe v obrovské kruhové nádrži, do jakých na Yucatanu byly vhazovány lidské oběti.
Chráněni pevnou vírou ve vědeckou metodu a racionální svět, utábořili jsme se v jedné z místností odhodláni vyčkat Whiteleyho příchodu.

Události následující noci mám dosud poněkud zamlženy, troufnu si hovořit snad jen v náznacích. Vzpomínám si na ty divné zvuky, jakoby skřehotání a bučivý ryk šílených mořských stvoření, velryb a krakatic, jaké občas v notně již pokročilém stadiu rozkladu vyplaví vlny na pobřeží Nové Anglie. Vnitřek chrámu bzučel a zářil nepozemským světlem, zaslechli jsme Whiteleyho klokotavý hlas, kterak vyvolává slova zvrhlých babylonských rituálních formulí, obklopen svým elektrickým aparátem, který jako by vypadl z románů Shelleyové. Moji asistenti zmizeli neznámo kam, jen Andrew Wancziak, trochu jednodušší hoch polského původu, jenž ve volných chvílích zastával funkci universitního vrátného a nosiče těžkých foliantů, přiběhl k nám, stižen záchvatem šílenství ze spatřeného.
Z jeho manického blekotání se nám podařilo vyvodit, že Whiteley, ať už toho dosáhl jakkoli, skutečně klepe na bránu jakýchsi objevů, jež by měly být lidstvu zcela zapovězeny, a je nutno ho zastavit. Neměl jsem věru radost z toho, že nelze jeho řádění učinit přítrž jinak, než spálením vzácných svazků, které šílený Andrew opakovaně označoval za zdroj jeho síly, ale ty stíny, které zahlédl jsem vlnit se podél zdí, vyvolaly ve mně zvláštní panický neklid a vyzval jsem studenty k tomu, abychom se vydali tyto svazky nalézti.

Nebyla to snadná cesta.
To jezero! Oči v jezeře, kolem kterého jsme šli! Široké, hvězdicové oči s pohyblivými výběžky! Nezemská záře, žebřík do nebe! Vířivý chaos a ten rosolovitý tvar, napůl drak, napůl chobotnice, trhající hvězdy z oblohy!
A Whiteley, Whiteley s krunýřem ohavných Mi-Go a třemi prsty.
Třemi prsty spojenými plovací blanou!

Raději nemyslet na obrazy z té cesty, ani dnes, ani zde v pohodlné lenošce.
Děs, který se nás zmocnil, přivedl nás k okamžitému spálení Necronomiconu, knihy mrtvých jmen ve zlatavé vazbě, s číselnými kódy, používanými starými Araby k otvírání bran v kontinuu Einsteinově. Sám dal jsem k tomu příkaz a sám za to nesu zodpovědnost, jsem si vědom, že náhrada, kterou budu muset knihovně poskytnout, zcela překračuje mé životní možnosti a neuspěji-li v nadcházejícím soudním řízení (a jak bych mohl - s takovými neuvěřitelnými argumenty!), jsem odsouzen k životu v chudobě.
Ale muselo to být.

Ve chvíli, kdy zlovolná magická kniha byla již jen prachem a popelem, rozeběhli jsme se zadržet Whiteleyho, než mohl by sobě nebo nékomu jinému, šokován neúspěchem rituálu, ublížit. Po drastické honičce křivými prostory chrámu byl dostižen - kupodivu vyhlížel lidsky, uvažoval jsem, zda to, jak jsme ho dříve viděli, nebyla halucinace, ale fakt, že se naše pozorování shodovala a že byl později poblíž nalezen krunýř jakoby svlečený z obřího granáta velikosti člověka, zdají se svědčit pro mnohem temnější skutečnosti.

Když byl Whiteley, nyní již klidný a spolupracující, polapen, a ruch v chrámu utichl, postačilo přivolat si radiem aeroplán se skupinou vyšetřovatelů, kteří nebohého manika odvezli do ústavu, kde jistě se mu dostane nejmodernější péče v podobě elektrošoků a skotských střiků, a místo ve spolupráci s federálními dobrovolníky zajistili.
Zmítáni neklidnými sny a chladem, dočkali jsme se rána a posléze, ponejprve pěšky a posléze universitním autobusem, opustili tyto prokleté hory.

Nevím dosud, jak si vede Whiteley, a co se na místě skutečně stalo, ale tuším, že jsme oné noci nahlédli za oponu, za kterou nemělo být nahlédnuto, a spatřili koutkem oka věci, které nikdo nemůže zahlédnout celé, aniž by přišel o zdravý rozum. I přes to všechno je mi útěchou, že moji studenti projevili při tom odvážného, racionálního a zvídavého ducha.

Zápočty z archeologie, středověké metafysiky a terénní praxe budu udělovat během zkouškového období. Pokud někdo stojí o zkoušku, nechť se dostaví do mého kabinetu (označen "prof. Carter", hned vedle Katedry aplikované somnambulie) a můžeme si o tom pohovořit. Upozorňuji pouze, že bizarní sošky z jižních ostrovů jako doklad letní terénní praxe, bez doprovodných dokumentů neuznávám!

Fotodokumentace

Štítky: , ,

30.9.07

Cheironská Zahajovačka

"Pfff... A co tam jako budete celou dobu dělat?" zeptal se Zkoumal, když jsem se mu svěřil s tím, že na Zahajovačku pojedeme na Plešivec.
"No jo, co tam vlastně budeme dělat?" uvažoval jsem, když jsem do batohu patrně ukládal tříkilovou lahev utopenců.
"Co tam asi budeme dělat?" dumala Vašek, když přemýšlela, kam nacpat obdobné množství hovězích flákot.
"Co tam teda budem dělat?" honilo se hlavou Kamile, zatímco na pánvi klohnila čínu.
"Nevíš, co tam s těmi úžasnými Cheirony budeme dělat?" volal Ondra Zoidbergovi a řeč se následně přirozeně stočila na nakládané fazole a salátové párečky.
"Copak tam asi budeme dělat..." napadlo Delfína, když se vracela narvanou tramvají s ještě více narvanou taškou plnou poživatin v ruce.
"Tý jo, jako nevim, co tam budem jíst, ale mělo by se s tim něco dělat..." dumala nervózní Anna a potěžkávala v ruce zamyšleně šišku chleba.
"Hm, co se tam asi bude dít?" lámala si hlavu Minetaki a přihodila do batohu další tajemný balíček.
"Teda, vy na ty Brdy snad jezdíte žrát..." jako by zaznělo odněkud z dálky, od Pirinu.

PhotobucketV pátek nebylo zrovna hezky, přesněji byl kekel. Z nebe padaly až na zem proudy vody tak sveřepě, že se Kamila vůbec nedostala z domu a Vašek, Minetaki, Delfín, Ufo a Anna se taky nedostali z jejího domu. Úkol dojít na místo, ověřit, že místo je na místě a zabrat vhodné nocležiště tak zůstal na těch nejsveřepějších ze sveřepých, nejdrsnějších z drsných a ukrutnými kapitanáty našich mládí nejvycepovanější z nejvycepovanějších, totiž mne, Ondru a Zoidberga. Počasí se s naším odhodláním nemohlo měřit a tak aspoň občas vystrčilo na svět svůj blankyt a všelijak jinak naznačovalo, že to teda nebude tak hrotit.
Cesta vlakem do Rejkovic nám uběhla celkem dobře, vždy jsme potkali nějaké ty zábavné opilce, kteří zpívali veselé písničky nebo hledali Dvůr Králové, kam byli posláni válcovat plechy za studena. Od nádraží jsme pak nastupujícím podzimem vystoupali na staroslavný Plešivec...

Plešivec (654 m.n.m.) bývá též zván brdským Olympem. Není nejvyšším v celých Brdech a dokonce na Hřebenech, ale co do významu se s ním málokterá jiná hora může měřit. Rozlehlá vrcholová plošina vrchu čnícího od Hřebenů k severu, je lemována pásmem křemencových skalek s roztodivnými železitými ornamenty. Mezi nimi procházejí valy rozlehlého hradiště z mladší doby bronzové, které dávají tušit, že už v té době měla hora významné ba přímo kultovní postavení. Svědčí o tom ostatně i četné nálezy votivně uložených bronzových depotů, snad obětin božstvům, která tu sídlila. Většina jich bohužel skončila v jineckých kovárnách a později na zahraničníoch burzách. Ve středověku stávala na úpatí malá zaniklá osada, později se na Plešivci pálívalo dřevěné uhlí, po čemž zde zůstala spousta milířisk, proběhly tu nějaké ty pokusy s těžbou železné rudy, křemecové skalky se lámaly (a některé i úplně rozlámaly) na dlažební kostky. Asi už před druhou světovou válkou objevili zdejší terén bohatý na skalky, lůmky i studánky trampové, za války tu pobíhali rudí partyzáni. Plešivec je dodnes jedním z nejzacampovanějších míst Brd, těžko udělat jen pár kroků, aby člověk nenarazil na ohniště s lavičkama či dřevěnou boudu s kempovkou. Četné jsou i zdejší pověsti. Na Plešivec kdysi létával drak, co žral malé děti, dobrý duch hor brdských Fabián tu měl svou zahrádku s léčivýma bylinama, u Skály hadí královny se zase slézaly monarchisticky založené zmije. O čarodějnicích létajících sem na slet nemluvě, to se rozumí tak nějak samosebou.

Na vrcholu se už šeřilo, vítr vál a ze stromů padaly kapky. Moc dlouho jsme se tu nezdrželi a hned šli na tajné místo nedaleko Zlaté Naděje, kde nás uvítal veskrze romantický srub v kamenném moři. V noci pršelo, ale to nám bylo vcelku jedno. Místa uvnitř byla navíc spousta, takže jsme mohli ubytovat ještě samotářského starého parda s fenkou jménem Lucy, který přišel za soumraku a odešel před úsvitem.

Ráno jsme zjistili, že už je skoro poledne, a tak jsme si sbalili a vrátili se na vrchol přivítat skupinu číslo 2. Na vyhlídce na Kazatelně vichr vál, z vojenských Brd se hnal, vlasy nám rval a nosy do tváří zatlačoval, ale vytrvali jsme a brzy už podle urputného remcání identifikovali přicházejícího Vaška a Annu, co má hlad. Kamila, Delfín, Ufo a Minetaki se pohybovali hned za nimi. Radostně jsme se pozdravili a z toho vídrholce sešli na Alvarado, kde přišel čas otevřít batohy a zjistit, co tu teda celý víkend budeme dělat. Sytí až přesycení, vydali jsme se k našemu nocležišti nad Zlatou Nadějí. Rozdělali jsme oheň a začali vařit, abychom za hodinku netrpěli hlady, pro zájemce se konala i exkurse k jezírku spojená s dobrovolným koupáním. Páč jsme drsní jsem drsný. K večeři byl tradiční "překvapivý guláš", došlo samozřejmě i na další nezbytnosti, jako ukládání pokladu, cheironský okřik a slavnostní píseň. Povzneseni na duchu, zasedli jsme k slavnostnímu ohni a začali se za konsternovaného zírání nováčků bavit o tom, kdo má větší zadek. Jsme holt taky jen lidi, i když čeho je moc, toho je občas privela a asi si časem na některé mladé nezbednice pořídím sukovatou sukovici. Kolem jedenácté jsme ulehli, k velké lítosti děvčat v noci žádný tramp nepřišel.

Vstali jsme, jak už se tu taktéž začíná stávat tradicí, kolem jedenácté, sbalili si a exkursním pochodem přes Krkavčí skály, kde Mintaki předvedla vtipnou scénku na téma "Svůj kletr odhazuji v dál" a kolem Viklanu a krz polesí Bezdědičky, vkročili jsme na pole hostomická. Zde pouštěni draci a zjištěno, že ryby umějí létat lépe než děvčata.

Z Hostomic jsme po malém občerstvení ("Šmoula - modrá chuť vašeho dětství!") zamířili na vlak, kde jsme potkali udatné Toulavce neznačených cest se samotným Frankem T.N.C. a kde se Ondra se Zoidbergem seznámili s karlštejnskou burčákovou vílou, která na sebe pro tuto cestu vzala podobu rozverného žoviála s kalašnikovem.

Děkuji za pozornost a těším se za rok...

Raz, dva, tři, Supr!

Přebralík.

(Fotky).

Štítky: , ,