Ještě dnes,
kdy jsem se navrátil do poklidného Arkhamu, jehož prejzové střechy jsou zalévány odpoledním Sluncem, ve chvílích, kdy bych snad už měl být schopen znovu kriticky uvažovat o událostech, které nás potkaly, nejsem si jistý, co říci o nedávném dění v šeru hor Apalačských.
Celá výprava jevila se být pochybnou již od počátku, nikoli snad přičiněním mne a mých studentů, nýbrž neblahými událostmi vyvolanými panem Whiteleym, jejichž ústředním bodem se bohužel stala staroslavná knihovna naší Miskatonické univerzity. Pan Whiteley, spřízněný s čarodějnicky proslulým novoanglickým rodem Whateleyových, avšak z nějaké jeho civilisovanější větve, byl po dlouhou dobu členem naší archaeologické společnosti, avšak v posledních letech začal strádat na duchu a bezděky se nořit do hlubin svého podivínství. Jeho pokusy o průzkum tajemných ruin v jeho rodném kraji Apalačském, o nichž místní, dnes již vyhubené, indiánské kmeny tvrdily, že tam stály dlouho předtím, než přišli první lidé, vedly ho k zájmu o starobylé spisy pochybných kvalit, i když velké starožitnické hodnoty.
Zabrán do studia
Necronomiconu,
Pnakotických rukopisů a
Nevyslovitelných kultů, propadal nebohý Whiteley každým týdnem čím dál více podivné směsi okultismu a okrajových teorií fyzikálních. Tvrdil nám, že je snad schopen navázat spojení s jakýmisi bytostmi, které žijí ve čtvrtém rozměru a jiné podivnosti.
Bohužel, jednoho dne, podezříván ze zmizení jeho služebné, vytratil se Whiteley z města právě do míst, kde předtím prováděl vykopávky, odlehlých končin Apalačského pohoří, které jen spoře jsou osídleny zanedbanými a degenerovanými rody bývalých horníků a v hluboké bídě žijících uhlířů. Vzácné knihy bohužel odnesl s sebou a bylo třeba je od něj získat zpět, než budou nevhodným zacházením nenávratně poškozeny.
Za tím účelem, jakož i za účelem seriosního výzkumu oněch předvěkých památek, vyhlásil jsem mezi svými studenty, že za výpomoc v této záležitosti mohou získat zápočet za terénní praxi a brzy shromáždil dostatek odvážných duší pro zahájení expedice.
Z Arkhamu jsme původně měli jet universitním autobusem, leč jeho kapacita byla již naplněna, takže museli jsme zít zavděk delší cestou prostřednictvím dráhy severní a podapalačské, v závěru pak i nově provozované železnice montánní. V jednom ze zdejších maloměst jsme vystoupili a tábor rozbili přímo v lese, abychom se pro jistotu kontaktu s místními lidmi vyhnuli, protože nejsou proslulí svou pohostinností.
V noci na pohoří padla hustá mlha spojená s tu slabším, tu silnějším deštěm, jaký bývá v těchto čarodějnických končinách běžný už od neblahých procesů salemských, a o němž se vypráví ve zdejším folkloru, že dokáže odnášet duše lidí nepevného myšlení. Nejeden z nás znovu pomyslel na Whiteleyho, avšak během naší následující pouti těmi Bohem opuštěnými končinami jsme na jeho stopy nenarazili, ač jsem studentům vydal patřičná varování. Jen občas minuli jsme zbytky starých osad, které jako by byly kdysi dávno ve spěchu opuštěny.
Jaká změna však přišla v poledne! Z příšeří dalekosáhlých lesů náhle se před námi vynořily ruiny vpravdě nezemských rozměrů, srovnatelné spíše než s dávnými stavbami Střední Ameriky, v nichž krvelační Aztékové prováděli své oběti, a které ještě nanejvýš byl bych schopen zde očekávat i přes geografickou vzdálenost, s některými obrazy Escherovými. Nedivil jsem se už, že tyto stavby povzbudily podivínovu obrazotvornost, jejich tvary vůbec nenapovídaly tomu, že by byly vytvořeny pro lidské bytosti!
Usadili jsme se dočasně na tom místě a brzy našli neklamné stopy Whiteleyho pobytu - krvavou sekyru, staré ohniště s konservou od Campbellovy polévky a především jeho deník! Mnohé pasáže v něm byly nesrozumitelné, avšak moji studenti s chutí se ihned pustili do jejich rozboru a já tedy mohl vykonat po okolí malý průzkum montánně-geologický pro účely universitního projektu týkajícího se zdrojů nerostných surovin v tomto kraji.
K večeru již byl deník podivínův rozluštěn a učiněny závěry. Nebohý Whiteley, jenž již zcela propadl představě, že je pouhým sluhou jakýchsi nepozemsky ohavných Prastarých, kteří sídlí v jiném rozměru a čekají, otevře-li jim cestu na zem, začal si o sobě myslet, že se jim podobá, či se snad nějak zohavovat. Jak jinak jsme si tehdy mohli vykládat řeči o třech prstech, kterými se mu těžko píše, a plovacích blanách mezi nimi! Dozvěděli jsme se též, že na jistém nedalekém místě se má nacházet mnohem větší chrámový komplex, který Whiteley ztotožňoval se starobylým Kadathem, sídlem Prastarých, o němž hovoří již
Pnakotické rukopisy, a kde měl být otevřen průchod mezi světy. Neboť k tomu mělo dojít již tuto noc, vydali jsme se ihned na cestu a doufali, že Whiteleyho, jenž zde plánoval provozovat své pomýlené obřady, zastihneme a přivedeme k rozumu.
Musím říct, že rozměry tohoto titánského, escherovského chrámu nás překvapily - celý údajný Kadath byl mnohem větší, než už tak masivní ruiny, na něž jsme přišli dříve toho dne. Stromovím zarostlé terasy se tyčily do výše, spojovány nesmyslně pŕerušovanými schodišti a průlezy - tu úzkými, tu gigantickými - celá stavba dýchala nezměrnous starobou a její geometrie jako by byla zvrhle pokřivená. Nedaleko od ní zrcadlilo se cizí nebe v obrovské kruhové nádrži, do jakých na Yucatanu byly vhazovány lidské oběti.
Chráněni pevnou vírou ve vědeckou metodu a racionální svět, utábořili jsme se v jedné z místností odhodláni vyčkat Whiteleyho příchodu.
Události následující noci mám dosud poněkud zamlženy, troufnu si hovořit snad jen v náznacích. Vzpomínám si na ty divné zvuky, jakoby skřehotání a bučivý ryk šílených mořských stvoření, velryb a krakatic, jaké občas v notně již pokročilém stadiu rozkladu vyplaví vlny na pobřeží Nové Anglie. Vnitřek chrámu bzučel a zářil nepozemským světlem, zaslechli jsme Whiteleyho klokotavý hlas, kterak vyvolává slova zvrhlých babylonských rituálních formulí, obklopen svým elektrickým aparátem, který jako by vypadl z románů Shelleyové. Moji asistenti zmizeli neznámo kam, jen Andrew Wancziak, trochu jednodušší hoch polského původu, jenž ve volných chvílích zastával funkci universitního vrátného a nosiče těžkých foliantů, přiběhl k nám, stižen záchvatem šílenství ze spatřeného.
Z jeho manického blekotání se nám podařilo vyvodit, že Whiteley, ať už toho dosáhl jakkoli, skutečně klepe na bránu jakýchsi objevů, jež by měly být lidstvu zcela zapovězeny, a je nutno ho zastavit. Neměl jsem věru radost z toho, že nelze jeho řádění učinit přítrž jinak, než spálením vzácných svazků, které šílený Andrew opakovaně označoval za zdroj jeho síly, ale ty stíny, které zahlédl jsem vlnit se podél zdí, vyvolaly ve mně zvláštní panický neklid a vyzval jsem studenty k tomu, abychom se vydali tyto svazky nalézti.
Nebyla to snadná cesta.
To jezero! Oči v jezeře, kolem kterého jsme šli! Široké, hvězdicové oči s pohyblivými výběžky! Nezemská záře, žebřík do nebe! Vířivý chaos a ten rosolovitý tvar, napůl drak, napůl chobotnice, trhající hvězdy z oblohy!
A Whiteley, Whiteley s krunýřem ohavných Mi-Go a třemi prsty.
Třemi prsty spojenými plovací blanou!
Raději nemyslet na obrazy z té cesty, ani dnes, ani zde v pohodlné lenošce.
Děs, který se nás zmocnil, přivedl nás k okamžitému spálení Necronomiconu, knihy mrtvých jmen ve zlatavé vazbě, s číselnými kódy, používanými starými Araby k otvírání bran v kontinuu Einsteinově. Sám dal jsem k tomu příkaz a sám za to nesu zodpovědnost, jsem si vědom, že náhrada, kterou budu muset knihovně poskytnout, zcela překračuje mé životní možnosti a neuspěji-li v nadcházejícím soudním řízení (a jak bych mohl - s takovými neuvěřitelnými argumenty!), jsem odsouzen k životu v chudobě.
Ale muselo to být.
Ve chvíli, kdy zlovolná magická kniha byla již jen prachem a popelem, rozeběhli jsme se zadržet Whiteleyho, než mohl by sobě nebo nékomu jinému, šokován neúspěchem rituálu, ublížit. Po drastické honičce křivými prostory chrámu byl dostižen - kupodivu vyhlížel lidsky, uvažoval jsem, zda to, jak jsme ho dříve viděli, nebyla halucinace, ale fakt, že se naše pozorování shodovala a že byl později poblíž nalezen krunýř jakoby svlečený z obřího granáta velikosti člověka, zdají se svědčit pro mnohem temnější skutečnosti.
Když byl Whiteley, nyní již klidný a spolupracující, polapen, a ruch v chrámu utichl, postačilo přivolat si radiem aeroplán se skupinou vyšetřovatelů, kteří nebohého manika odvezli do ústavu, kde jistě se mu dostane nejmodernější péče v podobě elektrošoků a skotských střiků, a místo ve spolupráci s federálními dobrovolníky zajistili.
Zmítáni neklidnými sny a chladem, dočkali jsme se rána a posléze, ponejprve pěšky a posléze universitním autobusem, opustili tyto prokleté hory.
Nevím dosud, jak si vede Whiteley, a co se na místě skutečně stalo, ale tuším, že jsme oné noci nahlédli za oponu, za kterou nemělo být nahlédnuto, a spatřili koutkem oka věci, které nikdo nemůže zahlédnout celé, aniž by přišel o zdravý rozum. I přes to všechno je mi útěchou, že moji studenti projevili při tom odvážného, racionálního a zvídavého ducha.
Zápočty z archeologie, středověké metafysiky a terénní praxe budu udělovat během zkouškového období. Pokud někdo stojí o zkoušku, nechť se dostaví do mého kabinetu (označen "prof. Carter", hned vedle Katedry aplikované somnambulie) a můžeme si o tom pohovořit. Upozorňuji pouze, že bizarní sošky z jižních ostrovů jako doklad letní terénní praxe, bez doprovodných dokumentů neuznávám!
FotodokumentaceŠtítky: argo, krusky, podzemi
Pískovec v nočních roklích trochu škrábe, studený pískovec ještě víc, ale ráno slunce na hřbetech skal a kempový dým; a večer zase o kus dál červená v ohni, červená na borovicích, vaření s vodou nabranou u vílí studánky pod křížkem. Stará místa jsou s každým rokem menší, za deset minut dojdeš od Trubadůru ke Kvajaku, za minutu vylezeš odspoda na Měsíční skálu. O několik údolí dál hřebenové stezky, staleté nápisy pod slavnými převisy na Krápníku a Tisícáku. Je sezóna lovů, odzdola lesní roh a salvy, a ptáci krouží, augury s sebou nemáme. Věští se ze špízů, sýra, jehněčího, koláčků, vitamínu kř. Světla a čerstvé dřevo, sruby a chladné těsnavy, patra skal a nory pod převisy. Roverská teritoria, různé úrovně setkávání a skrytosti. Poslední dny prababího léta, barevný stíny.
